Mílek k Bělince.
Což v srdcy mém tu lásku rozžíhá,
Níž hořím k tobě Bělinko?
Jen jméno tvé se stále rozlíhá
V mých uších, dobrá sestřinko.
Tvé srdce, jehož nenakazyl jed,
Jenž teče z hříchu pramene,
Tvá libá řeč, jenž jak jen mluvíš, hned
Y tvrdost měkčí kamene.
A modré oči, ješto zvěstují
Tvé dobré duše vlastnosti,
V nichž láska s věrností se pěstují,pěstují
V své zřetedlnice jasnosti.
Tvá mlékobílá tvář jest zrcadlo
Tvých vnitřností čistoty,
Do nichžto sýmě zlosti nepadlo,
Jež v srdce sejí holoty.
To vše, co magnet, sýlou velikou
Mne k tobě táhne sestřinko,
83
Ty nadevšecky ctností všelikou
Se stkvíš, má krásná Bělinko.
Tvé dobré duše nezakalila
Lest, jížto stihá zlostná zběř,
A závist ňader nenaplnila,
Jenž z lidí činí lítou zvěř.
Tvá vlídnost přemíle se skloňuje
Y k upějícým v chudobě,
Tvůj laskavý vzhled obveseluje,obveseluje
Y čeled živu v porobě.
Ach zadrž, zadrž mi, má Bělinko,
Tvé srdce mému nejbližší,
Nechť vždy Ti mohu říct: má dušinko,
Tys kochání mé nejvyšší!