Rcy, co jest tvé živobytí,
Člověče? list stromu, květ,
Jenž se rozkošně dnes svítí,
Zytra již jest špatná smět,
Považ toho, člověče,
Než ti život uteče.
Co jest rodu panská sláva,
Co jest urozeným být?
Pán y sluha jsou jen tráva,
Oba budou rovně hnít,
Rytíř, Král y Cýsař sám
Vstoupiti v hrob musý k nám.
Co jsou statky, stříbro, zlato?
Nic, jen břinkajícý smět,
Jaký grunt jest štěstí bláto?
Ach! jest marný všecken svět,
Všecko zžíře dlouhý čas,
S pokladem smrt loučí nás.
Co jest rozumem se stkvíti,
Co jest velkým mudrcem být,
U královských dvorů žiti,
U Panů čest, vážnost mít?
Žadná čest, ni umění
Smrti soudu nezmění.
Co jest pěknost, vnada krásy?
Ach! jest vodná pěna jen,
Líbezný zvuk, sladké hlasy?
Ach! jen mámícý nás sen!
Zdaž se s smrtí nestratí?
V špatný puch se obrátí.
Co jest čerstvost, mladá smělost,
V nejlepším co květě žit?
Udatnost, a šedin bělost?
Do hrobu vše musý jít,
Smrt se neptá: jsyli kmet?
Mladých roků láme květ.
Smrtedlníče, považ toho,
Připusť k srdcy vážnou věc,
Slavný jsy, máš statku mnoho?
Předce jsy jen kostlivec,
Zde se krásným býti zdáš,
Pokrm červů tam být máš.
Co se popel rozumností,
Co prach pýší uměním?
Hlina co lic červeností,
Zlatem, drahým kamením?
Toli člověk pobéře,
Smrt když klopá na dvéře?
Člověče! beř v povážení,
Že tu život, smrt tam jest,
Radost zde, tam zarmoucení,
Trápěníli nechceš nést,
Často na smrt vzpomínej,
Žádost zlou tak zemdlívej.
Závist z srdce lakomého
Vyvrz, libuj pokoru,
Nechati zde musýš všeho,
Nah jít v hrobu komoru,
Dnes jsy pánem vdomě svém,
Zytra nemáš bydlet v něm.
V paměti měj, člověče, to,
Jako pravý Křesťan ži,
Pomni na své smrti léto,
Střez se pýchy, klamu, lži,
Bys mohl nebes dojíti,
Uč se šťastně zemříti.
Jezu! nauč poznati nás,
Jak žit máme, skonat jak!
Pomoz činit pokání v čas,
Věčně bídě ujít tak,
Po cestě nás ctnosti veď,
Do smrti svým duchem řeď.