KRAJ...
Kraj ačkoli zněl echem žní, je plný hluchých tonů
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.
Tu jenom já si marnivě poustevnu svoji krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k sprahlým úrodám jak barva rezi zašlým,
sním, jak by kraj se probudil pod rhytmem ženských kroků.
Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem
do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,
kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!
Tvou cellu proměním ti v žhavé výhně pekel
a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel –
mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!
20