VÝPRAVY K JÁ
[11]
ŽENA.
Kdy opiju náruč svou konečně ženou
dávno a dávno už ode mne vytouženou,
ženou plnou slunce, která jest podivná síla,
jíž by se v mém srdci věčná jara rozsvítila.
Ta bytost škádlivá, drzá a nemorální,
půl zvíře a půl příroda, ostatek milování.
Osůbka bez budoucnosti, s jedinou touhou
učinit každou noc nesmírně, nesmírně dlouhou.
Osůbka s naivním srdcem, osůbka s zlatými vlasy,
osůbka šťastná a mladá, osůbka barbarské raçy,
která by pro mne vším byla, létem když zima je kolem,
radostí v bolesti a v radosti bolem.
13
ODA NA JARO.
Ó Jara trompetty si vichří triumfalní
a všichni čekají na návrat mladých ptáků,
v jichž peří budou chvět se hudby rovníkové
a až k nám přiletí, mé všechny jarní lásky,
na smavých pobřežích prapory vyvěsíme
a bude naše země se zdvihat v rhytmech svátku,
které jsou bělostné jako sny zasnoubených.
Zpívejte mi písně o vůních velikonočních!
zpívejte mi písně o slunci a o břečťanech!
Všechno je prosté a plno upřímnosti
a myrrhy prvních přání k nám s nebes spadávají;
my, ptáci opilí závraťmi všeho štěstí,
se v začátky dnů jarních unyle kolébáme,
neznáme vichřice a kruté kouzelnice,
blázniví krásou nebes a symfonií moří
se v začátky dnů jarních unyle kolébáme.
14
A všechno bude světlo, co z našich očí září
a všechno bude hudba, co v našich prsou vane.
Své štěstí vtělíme v rej oranžových vlajek
a mladý Bůh nám řekne záři myšlenek svých
od hvězdy ku hvězdě chtí bloudit naše duše
každičké říci jásot velkonočních vůní.
15
VZDECH.
Kde je ten čas klassickýklassický,
kdy meč a hudba varyta zvuk měly identický,
kdy skutek tančil za touhou, kdy nebylo snů více,
kdy páry s loží rozkoše vstávaly zpívajíce.
16
JARNÍ ROVNODENNÍ.
Vzduch je tak sladký, že by se chtělo mříti,
vzduch je tak sladký jako čerstvé jarní kvítíkvítí,
kouzlo rovnodenní, klidné a jásající,
jde tiše kol a v duši mojí střásá
kytice stříbrných snů.
Jak jsme teď krásnější všichni,
jak jsme teď bělejší všichni
než za loňských dnů!
Ať jsou naše oči jasné jako vlny
naše rety světlem němě rozechvěny,
naše srdce snů a lásky plny!
Neb s vůní sedmikrás po lukách přicházejí
jak stíny tančíce, jež květem nenakloní,
jak světice, jež záři kolem sebe sijí,
ty ženy, o kterých jsme marně snili vloni.
17
ZTRACENÉ HORIZONTY.
Kde dříve snů mých horizont v magických barvách plál,
pod klenbou svého paláce teď hasne starý král,
jenž nemá světu víc co říc’ a o tom jenom sní,
kdy nad temnotou života se blankyt vyjasní.
A přece, dálky magické, jste světem byly mým,
v němž záblesk vašich svítání zněl trylkem svatebním
a požár vašich večerů když v duši moji leh’leh’,
já četl smysl vesmíru ve hvězdných zrcadlech.
Král marnost živě v očích svých s ní mlčky chodí jen,
u vás však hudbou tamburin počínal svítat den
a úsměv váš byl světla dech, vůní jste mluvily
a timbry vašich cymbálů jste šeptem tlumily.
Teď vaše kouzlo férické už ke mně nebloudí,
jen nuda hluše v paláce zní mrtvém podloubí
a já se marně vztyčuji a marně zrak si mnu,
což zmizely jste navždy již horizonty snů?
18
SEN VEČERA.
Odtud je daleko k Městu... Večer svůj obličej modrý
noří ze záplavy lesů a stínem se v krajinu dívá.
Úsměvy v nebeských sférách za chvilku začnou již zářit
a Angelus ponese krajem modlitbu s požehnáním.
Odtud je daleko k Městu... Dech hutí a továren zhasl
a zdá se, že andělé půjdou, v Iilijích, po cestách lučních – – –
Ty, který’s tam nechal své srdce bez víry zemřít,
sepni své ruce a šeptej, dlouho, až v hodiny noční:
Večere, večere sladký! Stmívání v žalmech a vůních!
Paprsky slunce mne odnes tam, kde ještě bijí
tajemstvím srdce. Kde lidé mladí a krásní
jdou mezi úrodou polí jak živé myšlenky země
nesouce v cévách svých tepot, týž, jako zvíře a půda.
Chci vidět pannenské slunce jak bloudí v blankytech slávy
a lije v těla svých dětí horečku krve a pudů.
Chci vidět, ó tragické noci, síť shvězdění stoupat
nad chrámy trávené ohněm a národy v divokých válkách.
Večere! Zázraku barev! V slavnostní hymně tvých zvonů
dej, ať uslyším echo, echo mythických časů!
19
KRAJ...
Kraj ačkoli zněl echem žní, je plný hluchých tonů
a světlá radost života zde v klasech dohořívá,
a když se ženci vracejí za podvečerních zvonů,
nikdo z nich si nápěvy lásky nezazpívá.
Tu jenom já si marnivě poustevnu svoji krášlím
a bengály si chystám k slavnostem sladkých roků,
když hledím k sprahlým úrodám jak barva rezi zašlým,
sním, jak by kraj se probudil pod rhytmem ženských kroků.
Však zatím žádná nejde, by hudebním svým hlasem
do temnot zvolala: Osvětli lesy! Já jsem,
kterou ty očekáváš, smutný poustevníku!
Tvou cellu proměním ti v žhavé výhně pekel
a svědomí ti vezmu, a stvořím nové Thekel –
mé polibky jsou sladčí než plody fíkovníků!
20
HVĚZDA ŽIVOTA.
„Sejměte teskné stíny, za nimiž usmívá
se Hvězda Života do slavných svítání,
odvlečte západy a nechte jenom plát
tu Hvězdu Života v propastech světelných,
ať všechno zlomené se ztratí v bouři vod
a studnice ať pějí písně svatební,
nad nimi údolí se blesknou k nebesům
s úrodou modrých vín a žlutých melounů,
ať města vítězná na březích vztyčí se
pod zlatým ohněm střech a jimi zástupy
ať řítí se tvým leskem hallucinováni!“
To byl můj výkřik.
Až přišla hodina, jež sny mé vložila
ve zlacený svůj koš a pak je v lijácích
jak růže rozvité házela do dálek,
21
že celé vyšlehly v purpurech jásavých,
že v očích tisíců jich táhly odlesky,
že sady vykvetly kam sny mé dopadly –
tu zřel jsem na tebe, ó Hvězdo Života,
a sil jsem neměl dost, bych z dálky strhl tě
a poslouchal jak na srdci zní stříbrný tvůj hlas,
sláb zírám jen v své poustevně na svatou dráhu tvou.
22
MĚSTO.
Město – –!
Se svými mladými sny jsme kráčeli k tobě
rozčarováni pohádkou, jež visela v zlatě tvých věží,
zpola tušíce tvou krásu, tvůj podivný život,
o němž nám vypravovaly chůvy tam daleko, na venkově.
Tys nám ukázalo jednu svou tvář, tys nás nezkušené
vzalo do svých loktů a kolébalo usmívajíc.
Cos nám šeptalo za odpolednů lenivých, byla:
veliká lež, jež spala v tvých očích nekonečných.
Zatím co venkov se budil ku bělostným ránům,
zatím co sedláci obilí sili do černé půdy,
zatím co firmamenty se valila zátopa veliké lásky,
tys nám vzalo vše, cos nám mohlo vzíti,
naše prostá srdce, plná snů a krásy,
naši sílu, naši volnost, naši víru, tichou a uzdravující.
23
DĚS ŠTĚSTÍ.
Když v oceán jsme vypluli – jak hejna bílých ptáků
na lodě naše v šumotu se ženská těla snesla,
cos jako děs a naděje v tmě tančilo jich zrakůzraků,
těch zraků, které spatřeny nám vyrazily vesla.
Po jejich vlasu vlajícím jsme ruce rozepjali,
zdál živý se nám v loktech a sváděl jako slova,
a jejich pleť nás pomátla a zrak jich modrý z dáli
teď, ohněm posedlý, plál do fialova.
Pak, zoufalí, ta těla i oči gazellí
jsme jednu po druhé, v hloub, do vln házeli.
Teď, dobrodružné duše, jsme smutni vítězstvími
a pak, jak echo mrtvých, hlas jejich z vod se sklání
jsme vášní sklamáni, jsme srdci nevěrnými
a rvát se se smrtí jsme z nudy odhodláni.
24
Už o vulgárním štěstí jsme snít si zakázali
a víme: teskná marnost je Myšlenka i ženy.
Jen ptáme se: ten vítr k bouři snad už vál-li?
A ve své nudě bez konce chcem’ mrvit nadějemi.
25
Ó VINOBRANÍ...
O vinobraní snů, nad nimiž listopad
se měkce usmívá skrz’ broncy západůzápadů,
vy necháváte smutky tiše k nebi plát
jak žertvy oltářů v měsíční náladu.
Na každé cestě pak se mrtví naleznou,
jež milováni byli v červencových dnech
a Vzpomínka jde duší, s vlajkou smutečnou,
noc nese v očích svých a lunu ve vlasech.
Tu myslí muž na ženu s tělem těšivým,
na levandule plné lože a pokoje,
na dýmky, krb a děti, bicí orloje,
a žena skřehlá bloudíc krajem deštivým
si kouzlí Orient a zámky prostřed skal,
kde by ji zlý a krásný pirát miloval.
26
MÁM CHVÍLE...
Mám chvíle plné revolt, kdy legiony snů
mne vedou spoutaného, tmou nocí, do jícnu
bouřného Říma, nad nímž se chiméry
vznášejí trylkujíce hymnus Cythéry.
Jdu tam kde v tančírnách, ó klenby z porfyru,
se rdousí pro ženy tlupy hýřilů;
kde chrámy v reflexech lamp svých zářivých
jsou kaditelnicemi, jež žehnou k nebi hřích.
Kde člověk staví hutě, cirky, majáky
dle hlasu duše své; kde krásy zázraky
je i ten poslední lupanar napojen,
kde bozi zemřeli a žije heros jen.
27
Kde putuje smrt v krvi každou slavností,
smrt, kterou zhrdá se ve víru radostí,
kde zákon lásky bývá drsně skandován
od mužů s tmavým vousem a žen kurtisán.
Tam, město divoké, ó semeniště vzpour,
mne žene moje krev, by v zpěvu letních Hór,
kdes v parku žárlivý mne probod’ anonym
a já mřel pro svůj Sen pod žhavým nebem tvým.
28
SVOU VLEČKU...
Svou vlečku mělas zmokřenu a tah vždy z cigarett
jsi lunou zkřehlým úsměvem divně provázela;
a tisíc žertů o lásce jsem slyšel vyprávět
tvá ústa, která k rozkoši se znovu nabízela.
Však duší mou jak stíny, jež cizí vítr žene,
šly v šumu těžkých šatů, mdlé, nyvé, navoněné,
šly v šumu těžkých šatů, své šíje odhalené,
šly v šumu těžkých šatů kouzelné postavy žen,
zjevení němé krásy, stvořené v hrůzu a sen,
Grácie s mrtvými zraky, v nichž zápasil soumrak a den.
29
METAMORFOSA.
Když kráčí kol mých oken drobná, nalíčená,
že zdá se celý svět polykat očima,
dvé její zřítelnic mne nese zanícena
do kraje, kde i smutek svou zvláštní vůni má.
To kraj je zázračný: sen stínů v dálkách pluje,
tam květy hovoří a vody mají dech
a vzduch, tak opojný, že k smrti vysiluje,
je jasný jako luna jatá v zrcadlech.
To ve dne. Večer však, na žhavých horizontech,
za prvních shvězdění, při navracení stád,
v té chvíli mystické, jíž táhne smrti povzdech,
se její planoucí mi zjeví majestát.
30
A nahá, velký fantóm, s prsy měděnými
má v každém oku spících tisíc rozkoší
a láká, kouzelná, mne láká lokty svými
chtíc dusit mne a spíjet mrakem vrkočí.
Až k ránu vše se propadá za stíny půlnočními.
31
SKLAMÁNÍ.
Neb já tě miloval. A za onoho rána
kdy zřel jsem nahost tvou, mdlou v cizím objetíobjetí,
Smrt létla kolem mne jak pták, ó proklínaná,
a v zpěvu tázala se, chci-li zšíleti – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zapomeň, zapomeň ó duše žalu vzdaná,
na ženu falešnou, sen touhy sklamaný,
pleť, vlas i úsměvy ta slova zbožňovaná
čím budou dáš-li jim znít s retů nirvány?
Zapomeň, zapomeň! Čas jde; pod jeho křídly
roj duší zvířených jak prach se potácí
a rozkoš, hmota, tvar, toť hrad kde marnost sídlí,
ty věz, že krásnější jsou v imaginaci.
32
NÁPISY DUŠE.
POKRYTECKÁ PANNA.
Mám krásu z mramoru a v páru očí laních
zříš Marnost se smrtí si dávat políbení;
jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních
či zda se za mnou krev na popravištích pění.
A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat
v sta tělech rozkošerozkoše, jak masky nehybná je,
sen z lásky rovníků do mého srdce zavát
má víčka zemdlená a v barvách spleenu hraje.
Neb, země illusí! tajemství mého těla
se k slunci polednímu divě rozletěla
a zpitá jeho září teď lásku vzala mi.
Co zatím po horách, snem ověnčená kráčím,
svým krokem hedbávným, nad tanec hadů sladčím,
sten mužů, jako psů, zní touhou skalami.
33
HALLUCINOVÁNÍ.
Na rozcestí, u božích muk, jsem Muže zpívat slyšel:
Jaký sen, oh, jaký sen
táh’ duší dříve nám, než byl probuzen
dotekem její rukou, nesmazatelným!
To byl
sen zvonů srdce své nebi zpovídajících,
sen bílých nocí, za nichž chorovody víl
jdou, ruku v ruce, šťastny, hvězdy v zornicích.
Až přišla ona, Květ Země; má požár v očích svých
a pudy kol ní řvou jak smečka zelotů
a všechnu naši resignaci duší umdlených
svou děsnou písní krve bouří k životu.
34
A teď je to ona, Žena a Žena,
prs nahý, v horečce tělo a nikdy neukojená,
jež našimi touhami bloudí, volá a sténá.
Oh, kolikrát už srdce své, útulek její, vyrvat jsme se pokusili!
Však ono, v alarmu cév, dál plane a po Ženě šílí.
Tu jedni, zoufalí, svou úzkost odvádějí
do sklepů k sudům vína, blouznit o naději.
A druzí v klášterech, kde Maria se stěn kývákývá,
o nemožné sní lásce za hranicemi těla.
A přece, každodenně, za večera bys viděl
nás, Ženou posedlé, jak příboj fantómů
se zdviženými pěstmi, řev chrchlající z hrdel
se řítit ulicemi, snící Sodomu.
A je to věčně Žena a Žena,
jež svýma očima hádankovitýma
náš osud vede – chtění býti dva a dva.
Miliony snů nás věčně žene k ní,
miliony dnů jsme od ní vzdáleni –
ó, Bože věčných samot, dej Vykupitela!
35
MARNÝ PRŮKOPNÍK.
Jak kdyby v lebce mé se zahnízdily zmije,
jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány,
jsou šíleny mé smysly peklem harmonie
a chtěním po synthese hallucinovány.
Tak vířím stoletími: svou hořkou moudrost snáším,
prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,
své srdce pojídám a echa Příští plaším,
když umdlen jsem svou touhu vínem podpaluji.
A všechno strpěl bych: by ženu unes’ jiný
i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny,
jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily.
Však ony, – zaklety či samy oněměly? –
svým klidným zrakem září mi pod nebeskými čelyčely,
až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.
36
TRANSATLANTIC.
Jsem jako skleslý dobrodruh, znuděný vítězstvími,
zoufalý vlastním nitrem, mdlý milenkami svými,
mám děs před vlastní duší, vzpomínek nekropolem,
kam divní hráči přichází mi šílet se svým bolem.
Teď chtěl bych pouze být: obrovský Transatlantic,
jenž nese ve svém srdci národ objevitelů
k neznámým mořím a bouřím, kol světel z kastelů,
na břehy polárních a zlatých Amerik;
a vychrle tu lůzu s jich láskou efemerní
bych nové naložil a ploval podvečerní
slání, když by boky mně zlatem praskaly.
37
Tak metl bych své srdce a znova oživoval
fantómy kovkopů, bláznů a lehkých děvčat
a plul na konec světa, v tajemství, do dáli.
Pak cesta poslední, kdy moje stará šíje
by páteř někde zlomila na bradlech Austrálie,
za cenu věčných pekel ať takto zahynu:
by se mnou pošlo všechno i moji cestující
i zlato, až bych klesal v tůň staletími tlící,
v tmě noci, v šturmu signálů, pod flórem komínů.
IMPROVISUJE...
Improvisuje na thema, trochu dlouhé už: Já tě miluji,
já, Věčně Nerozhodnutý, promenuji na večer
a hvězdy, jedna po druhé jak na oblohu vstupujívstupují,
mi činí hlavu opilou svým leskem z nadnebes...
Oh, to by bylo krásné, tak kdyby ku příkladu
se mi proměnila třeba v Herodiadu,
jíž bych mučen láskou nějakou šílenou
obětoval ne Jana – ale hlavu svou.
Anebo, dejme tomu, že se stane z ní
malá Salammbo, jež v záři měsíční
mé srdce přestaví mi ve chrám Tanitin,
kde všechno bude tajemství, sen, rhytmus, vůně, stín.
40
Však takto žíti evropsky zda možno, hvězdy půlnoci?
Tak počítejme alespoň mám-li jí říci, že ji chci...
(V lásce dávám adressu nedůvěry svému srdci.)
Tož: ano ne, ano ne, ano ne,
počítám na knoflikách svého srdce,
ano ne, ano ne, ne – –.
A tak dva mladí lidé, on a ona, ve stínu alejí
se ruku v ruce večer zvolna vláčejí
a bez polibku, kouříce, jdou spolu dáleji.
41
OBSAH:
LIST PANU OTOKARU BŘEZINOVI5
ŽENA13
ÓDA NA JARO14
VZDECH16
JARNÍ ROVNODENNÍ17
ZTRACENÉ HORIZONTY18
SEN VEČERA19
KRAJ20
HVĚZDA ŽIVOTA21
MĚSTO23
DĚS ŠTĚSTÍ24
Ó VINOBRANÍ26
MÁM CHVÍLE27
SVOU VLEČKU29
METAMORFOSA30
SKLAMÁNÍ32
NÁPISY DUŠE33
POKRYTECKÁ PANNA33
HALLUCINOVÁNÍ34
MARNÝ PRŮKOPNÍK36
TRANSATLANTIC37
NÁVRAT39
IMPROVISUJE40
E: až; 2004
[43]