METAMORFOSA.
Když kráčí kol mých oken drobná, nalíčená,
že zdá se celý svět polykat očima,
dvé její zřítelnic mne nese zanícena
do kraje, kde i smutek svou zvláštní vůni má.
To kraj je zázračný: sen stínů v dálkách pluje,
tam květy hovoří a vody mají dech
a vzduch, tak opojný, že k smrti vysiluje,
je jasný jako luna jatá v zrcadlech.
To ve dne. Večer však, na žhavých horizontech,
za prvních shvězdění, při navracení stád,
v té chvíli mystické, jíž táhne smrti povzdech,
se její planoucí mi zjeví majestát.
30
A nahá, velký fantóm, s prsy měděnými
má v každém oku spících tisíc rozkoší
a láká, kouzelná, mne láká lokty svými
chtíc dusit mne a spíjet mrakem vrkočí.
Až k ránu vše se propadá za stíny půlnočními.
31