SEN VEČERA.
Odtud je daleko k Městu... Večer svůj obličej modrý
noří ze záplavy lesů a stínem se v krajinu dívá.
Úsměvy v nebeských sférách za chvilku začnou již zářit
a Angelus ponese krajem modlitbu s požehnáním.
Odtud je daleko k Městu... Dech hutí a továren zhasl
a zdá se, že andělé půjdou, v Iilijích, po cestách lučních – – –
Ty, který’s tam nechal své srdce bez víry zemřít,
sepni své ruce a šeptej, dlouho, až v hodiny noční:
Večere, večere sladký! Stmívání v žalmech a vůních!
Paprsky slunce mne odnes tam, kde ještě bijí
tajemstvím srdce. Kde lidé mladí a krásní
jdou mezi úrodou polí jak živé myšlenky země
nesouce v cévách svých tepot, týž, jako zvíře a půda.
Chci vidět pannenské slunce jak bloudí v blankytech slávy
a lije v těla svých dětí horečku krve a pudů.
Chci vidět, ó tragické noci, síť shvězdění stoupat
nad chrámy trávené ohněm a národy v divokých válkách.
Večere! Zázraku barev! V slavnostní hymně tvých zvonů
dej, ať uslyším echo, echo mythických časů!
19