POKRYTECKÁ PANNA.
Mám krásu z mramoru a v páru očí laních
zříš Marnost se smrtí si dávat políbení;
jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních
či zda se za mnou krev na popravištích pění.
A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat
v sta tělech rozkošerozkoše, jak masky nehybná je,
sen z lásky rovníků do mého srdce zavát
má víčka zemdlená a v barvách spleenu hraje.
Neb, země illusí! tajemství mého těla
se k slunci polednímu divě rozletěla
a zpitá jeho září teď lásku vzala mi.
Co zatím po horách, snem ověnčená kráčím,
svým krokem hedbávným, nad tanec hadů sladčím,
sten mužů, jako psů, zní touhou skalami.
33