MARNÝ PRŮKOPNÍK.
Jak kdyby v lebce mé se zahnízdily zmije,
jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány,
jsou šíleny mé smysly peklem harmonie
a chtěním po synthese hallucinovány.
Tak vířím stoletími: svou hořkou moudrost snáším,
prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,
své srdce pojídám a echa Příští plaším,
když umdlen jsem svou touhu vínem podpaluji.
A všechno strpěl bych: by ženu unes’ jiný
i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny,
jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily.
Však ony, – zaklety či samy oněměly? –
svým klidným zrakem září mi pod nebeskými čelyčely,
až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.
36