CIZINCE.
I.
I.
Že srdce mé je hrob kdes u zdi chladné,
já myslil, mdlý;
že v podzim naň čas od času jen spadne
list uvadlý.
Na krypty dně tak těžko, těžko spí se!
Ni šept, ni van!
Jen cypřiš, stín svůj s tichem noci míse,
mne hlídá sám.
A přišlas ty. Pleť jihem sálá žhavě,
zrak divný jas.
Tvých kroků šum jak ozval se kol v trávě,
já ožil zas.
II.
II.
Rci, Cizinko, s jak tajemného břehu
je kouzlo tvé,
že na ráz vše, mou hořkost i mou něhu,
sny marnivé,
vše, mužský cit čím trpěl i čím strádal
po roků řad,
jsi smířila, a – div to! – že mi nadál
lze milovat?
8
Snad že tvá vlast, kde slavičí zpěv z růží
se tetelí,
kde lásky tvář se usmívajíc úží
v dýk čepeli?
Snad že jsem shléd jas údů bezúhonných,
jež tísnil kment?
Že z polibků jsem tvých, jak mošus vonných,
pil Orient?
Čí že tvůj zrak o tolik svůdněj nyje
než našich žen,
oč noci lesk, než u nás, zářnější je
tvým nad městem?
III.
III.
Ó blaho chvil, v nichž vilnou čaromocí
tvůj umný ret
mne přenes v kraj, kde do měsíčných nocí
ční minaret!
Ó dravé ty, jak chamsín, opojení!
Až v morek sám
tvých vlhkých úst jsem žhavé cítil chvění
i krve plam.
A přece jen, ó Sladká vonných dlaní,
proč nejprudčí
jsem touhou mřít byl zajat z nenadání
v tvé náruči?
9
IV.
IV.
Jak pohneš se, z tvých rouch hlas cizích zemí
jde vábivý,
v něm oživnou i moří širé lemy
i zálivy.
Ó, z města pryč, z těch teskných obloh vdovích
i ze všech pout,
a modrem vln, kol chrámů mramorových,
v dál plout a plout!
V.
V.
To srpen byl... Svou mlh a stínů říši
teď podzim tká.
Což nikdy již náš ret na lásky číši
se nesetká?
Jas, barvy, žár, čím duch náš v rudou chvíli
byl opojen,
že prchlo tak, jak mha se k mlze chýlí
a ke snu sen?
10