Vonná dobo uzrání, teď jsem tě nalezl,
pevně tě držím a již tě nepustím.
Opoj se, ty mnou, já tebou!
Závratno, od úsvitu brouzdat se v tvých lovištích
a večer pod jabloní stanout,
šarlatově vonným zázrakem barev.
Jako psi leží slova u mých nohou,
bystrá, pavučinného sluchu, chtivá poskoku, větřící kořist.
Větrní ohaři, přinášejte mi věci, vynášejte city,
donášejte myšlenky –
po samý obzor není nikoho, kdo by vám unikl,
a v podzemí
jak bezpečně pracují vaše tlapky, vy stateční jezevčíci nitra!
Ke kořenům! Ke kořenům! Tam, kde ústa stromů černá
černý pijí sen země!
A odtud,
tkání a mízou,
ke koruně,
k těm tisícům dlaní nastavených slunci,
vábících a laskajících nekonečnost!
Není vznešeného, není nízkého,
vše tajemně jednotné dění,
měnivá, pěnivá vlna ducha,
tančící spánkem hmoty.
Básníku,
žij a naslouchej!
Plamenným srdcem žij, naslouchej čistými smysly!
Jako zachvění mízy buď každý tvůj verš
a jako válečný krok života – tvá strofa.
Jediná, neroztržitelná je svatá vlna dění
s tisícerými oddechy, nad vlastní silou zádumčivými.
To nechť jsou tvé caesury! Dýchej a zírej!
Svět leží před tebou – obrazů nesmírný ráj:
vyšli svůj dravčí pohled a vezmi,
co je ti libo.
Tak roď a tvoř svou pravou, drahou báseň,
rytmický květ svých žil,
tak,
od kořene až do koruny,
probíhej celým svým já,
košať se
ne úměrností matematickou, ale tajemně činným vzmachem,
zraj
v jedinečnou krásu stromu,
jenž dorost.
Jak vás nenávidím,
vy chladné, počtářské prsty,
slabiky sčítající, slabiky odčítající!
Jak jsi mi směšná,
ty nakadeřená sloko
s kytarou rýmů v loktech!
Vy hříčky o čtrnácti verších
pointy umně skuté,
vy rondely, rondeaux a stance
a ty, alexandrine –
gotická okna hradů
hleděla vám do kolébky,
a dnes
vás dolce stil nuovo,
toť ubohá stařecká tvář,
parukatá, napudrovaná,
zádušlivá,
když zaproudí silný, solný vzduch
od moří budoucnosti.
Vítězné znovuzrození slova, vlastní doby složitým tepem odkojeného!
Její trýzeň, tíseň i sen jí odposlouchavšího!
Ne nepřítel její, ni rab,
ale silný syn, dobře urostlý, dychtivý úkolů, které naň vloží,
v heraklovském vzepětí ramen
minulé její, jsoucí i budoucí objímající,
neustále za jedno s ní
i se sebou –
ty, můj rytmický bratře!
Tvé ruky stisk jak je teplý,
jak je dán pro život, na život i na smrt!
Jak sladko je cítit, že přede mnou, za mnou a se mnou kráčí
dobrý bratr mé krve,
prozřetelný jako otec, obětavý jako přítel,
z idyly
k hrůznému zítřku běsů, tyranství, válek –
kdy vše, co není celým mužem, se skácí –
mne vychovávající.
Teď, teď jsem tě nalezl, bratře!
Tak slavno je vědět,
že z úzkostí dní, z vrátkosti dnešku,
jsme dozráli k jistotě,
k tajemství hladkého plodu, živícího a tišícího žízeň!
Co na tom, že, kdo chválili dobu našeho květu,
dnes mimo jdou, ruky nechtějí vztáhnout
po nedočkavém štěstí našich darů?
Noví lidé, pravdivější, se zdravým hladem,
do větví sáhnou,
ruku v ruce přivedou jiné,
jiné, jiné a jiné,
a pod naší korunou stanou
zástupy.
Krásnější nežli náš květen
je věčný nás, uzrálý, podzim!