ŽALM VII.
Ó chtěl bych umřít ve Tvém odpuštění,
Tvým protknut úsměvem jak oštěpem,
v tom duše mojí sladkém rozzáření!
Tak zůstat věčně ve objetí Tvém
a přižehnutý k srdci otcovskému,
žít přestat sobě, splynout navždy v něm!
Dát proniknout se všechen láskou jemu
a jako nikdy v žití zahořet
tu stejným žárem v Svatých diademu!
Tou žízní věčně aby hořel ret,
Tvé Lásce dát se cele bez výhrady,
v Tvých polibcích se roztouženě chvět!
65
Být šťasten nemožností Tvojí zrady
a hodem rozkoší Tvých věčně jist
pod liliovým žezlem Tvojí vlády!
Sen o štěstí dál nekonečně příst
a v alleluja archandělů mísit
hlas slzami v hloub prochvělý a čist!
Tak šílit plesem nikdy rozkoší syt,
jak Horebu keř neshořet a plát,
jak fenix láskou vždy se znova křísit!
Ó Bože Lásky! smíš to odpírat?!
66