MŠE BÁSNÍKOVA.
[7]
STUPŇOVÁ MODLITBA.
Mé viny všecky přistoupily ke mně,
jak býlí vyrazily v úhoru,
skrýt nemohu je tváři, přetajemně
jež na mě s mystických zří obzorů.
Strach chvátí mne a k zemi ve prach deptá,
čím zastřít líce před Tvou velebou?
jsem zmaten, o své vině srdce šeptá,
mé tělo zoufá v děsu nad sebou.
Mě táhne touha svatá ku oltáři,
však bázeň strhuje mě vždycky zpět,
můj pohled zlomen Tvojí bílou září,
že po stupních lze jen se potácet.
9
Své ruce vztahuji jak slepec, šíle
Tvou slávou, sladká jež i hříšníku,
tak blízko, zdá se mi, jsem svého cíle,
kdo přijde v ústret mému výkřiku! –
Ach, cítím jako bílých křídel vlání,
jež před Tvou září přísnou cloní zrak,
a teplo neviditelných jak dlaní...
již stoupám výš – ó přijmeš-li mě tak!
10
INTROIT.
U vchodu tajemství Tvých stojím,
opojná vůně vane mi z Tvých bran,
s proroků Tvých své touhy pojím,
duši svou otvírám jim dokořán.
Toužení věků jak by ve mně
rozrostlo v moře plamenné,
duch práhne víc, než vedrem země,
po vláze mystického pramene.
Své světlo vylij v zřítelnice
mé duše, pochybnostmi vyhaslé,
ať neodvrátí se mé srdce více,
Tvou krásou do hlubin až užaslé.
Ať přes práh tajemství smím vejít
Tvé kdysi dítě – syn Tvou milostí,
pak Božství Svému dej kol přejít,
jak prorok zřel je, vánkem tichosti.
11
KYRIE.
Na prahu otcovském zas klečím,
navrácen marnotratný syn,
Tvým kletbám jak rád dobrořečím,
jsou nerovny tak hrůze vin.
Vím, hněv Tvůj v lásku ztaje,
když spatříš syna u Svých kolenou,
jak osten viny slzou prodíraje
hloub, budí lítost plamennou.
Z Svých smilování nevyvážné studny
dáš řeřavým rtům vroucně pít,
prut milosti dáš ruce, by krok bludný
Tvou sladkou cestu moh’ zas vynajít.
Můj hlas se třese, sesláb’ pro Tvé jméno,jméno
jak pro slunce zrak v kobce žalářní,
jest „Kyrie eleison“ vysloveno,
z mé duše však už nikdy nevyzní.
12
GLORIA.
To ohlas dětství minulého
mi zanes’ vánek vzpomínání v hruď,
ó Bože, suď
mou touhu spásou srdce zlomeného!
Je Betlem připraven, ta bědná stáje,
jež mimo jesle nic Ti nepodá,
však cele vzdá
se Tobě, přijdeš-li, jí nezhrdaje.
Noc temnou žhavým světlem Svého příští
ó rozzáři zas ve mně ve Svůj den,
sic neschopen
jsem k Tvému, Bože, ve mně útočišti.
13
Své pošli anděly, ať připraví mě
na radost nebeského poselství,
jež sladké chví
se tajemně v jich ekstatické hymně.
A mír, jímž oddychuje Tvoje země,
jejž zaslíbil’s, kdož dobré vůle jsou,
ať přinesou,
květ edenu, ať zaštípí jej ve mě!
14
OREMUS.
Ó Bože, shlédni v srdce mého úkryty,
kde rostou moje prosby nejtajnější,
jež čísti můžeš, Shovívavý, jenom Ty,
jichž vroucnost neunesou slova vnější.
Mou slabost všecku, křehkost lidskou zjeví Ti
mé zoufalství, jež volá po pomoci,
ať Láska Tvoje nekonečná zasvítí
jak měsíc stříbrný v tmy mojí noci.
Ať milost Tvoje, která vysvobozuje,
kříž hořkosti mé se mne vlídně sejme,
a v chladné hlubině, jež naděj zmrazuje,
žár lásky radostné se k Tobě vzejme.
To rač mi skrze Syna Svého Krista dát,
skrz stigmata, jež v těle jeho plají,
jimž Spravedlnost Tvá se musí tiše vzdát,
když krvavé své hloubky otvírají.
15
EPIŠTOLA.
Jich hlas jak trouby stříbrné, ó slyšte,
do končin světa jásající zní,
v ruch bitev, v světa vír on dí: „Se stište,
je konec vašich hořkých dní,
do vaší tmy my nesem světlo čisté,
jsme heroldy nového Království.
Vše zdeptejte, co rostlo v duši býlím,
svou hlavu sypte popelem,
a jež jste otvírali kratochvílím,
své srdce slzí pod deštěm
ó smyjte, ať je květem sněhobílým
a kajícnost buď vůní v něm.
Neb přijde Království v ně, už se blíží,
jež čekali jste zoufalí,
a prolomí se žalářů k vám mříží,
rozkoší, jíž jste neznali,
se do snů vašich churavých zas vhříží,
životem novým duše rozpálí.“
16
EVANGELIUM.
Tvůj hlas! Ó nech jej zníti dlouze, dlouze
mou duší mdlou a láskou k Tobě churavou,
ó zjev se vlídně její svaté touze,
s níž v snění k nohám kleká Tvým, a rukou svou
jak hříšnici ji z prachu zvedni pouze.
Nech za Sebou ji kráčet, učednici,
ať ovečka jde po šlépějích Pastýře,
se v řízu liliovou lichotící,
nech v slitování Svého božské přemíře
ji slyšet Svoje slova laskající.
17
Nech u nohou ji odpočinout Svojich,
sny tkej jí Svého evangelia
o Království Svém po bolestných bojích,
kde každá naděj tajuplně ožívá
a radost tryská v tisícerých zdrojích.
V snech čarovných ó zapřeď její zraky,zraky
jak v stříbru luny tichý svatvečer,
a prolom divem obzor nad oblaky,
dej tušit sladkost archandělských sfer,
kde Sám se zjevíš, zázrak nad zázraky!
18
CREDO.
Slyš, vichr hlasů jak se zdvih’
ze staletí, tisícletí,
cítíš svět se bouří chvěti,
to zašlých pokolení, přítomných i budoucích,
„Credo“ Božích dětí!
„My věříme v jednoho Boha,
zdroj života, vesmíru všeho,
ať hmota či duch, všecko moha
On rozjiskřil oblohu perlami hvězd,
květ země vstal ze slova Jeho,
jím oživil vody i vzduch i prach cest.
My z otcovské Lásky jsme vzešli,
dřív srdce Mu hnulo se v touze
se sdíleti vroucněji, nežli
nás rukou Svou v podobu člověka zhnět’
a na rty nám přissát pak dlouze,
vdech’ život nám, myšlenek hnutí i vzlet.
19
My věříme v jednoho Syna,
to v sladkého Ježíše, Spásu,
když zhnětla nás v zoufalství vina,
jenž s námi se sbratřil, sám tělo a krev,
a člověkem učiněn k žasu,
sem na hříšnou zemi stoup’ bělostný zjev.
V tmu ducha nám rozbřeskl jitro,
by propasti od cesty lišil,
nám milostí porosit nitro,
i nejvyšší výkupné zahořel dát,
by v syny nás královské zvýšil,
v kříž hřeby je přiboden, v srdce je sklát.
My věříme v jednoho Ducha,
jenž vichřicí otřásá světy,
a jehož dech v srdce jak tucha
vlá nebeských zvěstí, jichž neznala zem,
hle, proroků vise a vzněty
všech heroů mystických rodí se v něm.
My věříme v Církev, jež matkou
nás v bolestech rodila děti,
hle, pod její ochranou sladkou
my rostli jsme dědici, královský rod,
a v krvavém nanebevzetí
smrt byla nám od země k věčnosti brod.
My věříme v život věčný,
v němž tělo nám zazáří plamen,
a v hymnus pak vzjásáme vděčný,
20
až z krvavých stigmat nám vytryskne zdroj
tak sladkého blaha, že klamem
nám bude jen vzpomínka na žití boj.
K té metě, jež září nám v dáli,
my táhneme přes věky, bratři,
hle, zástup náš mořem se valí,
a cítíme, blízké je splnění tuch,
kdy blažený domov zrak spatří
a v pohnutí otcovském sevře nás Bůh“.
Tak se rtů matek mučednic
splývá na rty synů v plese,
jako bouře zmnožuje se
ten tajuplný hymnus sladké Víry víc a víc,
k výsostem se nese.
Chor neviděných tobě blíž,
bratrský stisk cítíš v dlani,
a teď hoří na tvé skráni
žár milionů, do jich písně vpadnout zahoříš
věčně do skonání.
Ať vesmír v nic se rozpadá,
v bezprostoru zpěv svůj snuje,
jako nádherná loď pluje,
až Králi Trojjednomu, Bohu na věky se vzdá,
jehož adoruje.
21
OBĚTOVÁNÍ.
Na zlaté misce vzhůru pozdvihuji
chléb mystický, plá bíle z ní,
jak liljemi, jež vůni vydychují,
by zakryt Beránek byl obětní.
Hle, na hranici Lásky dá se vložit
tak oddaně, jak na Golgotě kdys,
pod křížem naším zas chce všecko prožít,
hrot kopí by se v ňadro bílé vříz’.
Jak révy tok o kalich zlatý zvoní,
ach, cítíš krev to kanout v krůpějích,
jež vyvřela, nach z puklé těla sloni,
a kouří žárem Lásky k nebi z nich.
22
Svým ohněm vzplála obět bíle žhavým,
jímž demantné se zámky rozpadnou,
jež nebe zavírají hlasům lkavým,
a k Bohu šlehne vůní balsamnou.
V těch plamenech hned Spravedlnost taje
a Milosrdenstvím se k zemi usmívá,
dech milosti jde srdcem omývaje
a sladkostí se v duši rozplývá.
23
SEKRETY.
V tom tichu, v jehož moře vytryskují
jen lampy krvavých svých světel brod,
mé motlitby, hle, k Tobě vystupují,vystupují
jak leknínové růže z hloubi vod.
Jsou zbledlé od vroucnosti roztoužení,
v nich srdce zachvívá se bouřný chvat,
neb v příští Tvého sladkém okamžení
chce, dítě, u nohou je Tobě vyšeptat.
Hle, chce být oltářní jen Tvojí svící,
jež žárem milosti se rozplývá,
jen květem být, jenž tiše svadající
svou vůni, balsám, na nohy Ti rozlívá.
Chce oltářem být v tomto okamžiku,
kdy sestoupíš sem v sboru andělů,
ach, milenkou být Tvojí, v sladkém vzlyku
jež rozkoší mře ve Tvém pocelu.
24
SANCTUS.
Jen zněte, ó jen zněte, zvonky, zněte
stříbrným hlaholem,
vy nebesa, již brány vyzdvihněte,
ať vytržení snem
Jej zříme, s archandělů kůry
jak liliový sestupuje s hůry
Sanctus, Sanctus, Sanctus!
Hle, Beránek jde bělorouný s výše
k mystické oběti,
vše srdce jako zvednuté lamp číše
Mu plají k přijetí,
a hlavy skloněny až ve prach země,
neb s oblaků sem stoupá přetajemně
Sanctus, Sanctus, Sanctus!
25
Proud světla žhavý po oltáři lije
déšť růží na cestu,
neb Ženich vykoupit chce, nebe míje,
mystickou nevěstu.
Ó duše, chvěj se v rozkoši a štěstí,
Jej pozdrav liliovou ratolestí:
Sanctus, Sanctus, Sanctus!
Ach, Jeho šlépěje jak vzduchem svítí,
plá láskou Jeho zrak,
jímž plesy sladké v cherubínech nítí.
Ó dovedeš-li tak,
jak svíce oltářní když city rozvroucněly,
má duše, rozjásej se s archanděly:
Sanctus, Sanctus, Sanctus!
26
MEMENTO ŽIVÝCH.
Ó bratři neznámých krajů a dálí,
od břehů ku břehům, od moře k moři,
v jichž srdci rovný mně lásky žár pálí,
jichž zraky upřené k jediné zoři.
Vy, kteří nesete v hlubinách duše
to stigma nebeských dědiců, synů,
a tíhou trápení v blažené tuše
vykupujete svou minulou vinu.
Ó bratři, najatí na trhu žití,
vyslaní na jednu vinici spolu,
pod jednou klenbou, s níž krutý žár svítí,
pod jedním zákonem muky a bolu.
27
Však s jednou nadějí zářivé mety,
s tušením věčného mládí a jara,
kam duše uniká prudkými vzlety,
ó tehdy, když to v ní dětství snem hárá.
Teď, kdy se rozvlní milosti moře,
s oltáře když trysknou zázračné řeky,
uzdravující zdroj pro vaše hoře,
pro vaše bolesti balsamné léky.
Mých rukou sepiatých prohnuté dlaně
kéž jako škeble v ty hrouží se zdroje,
vám schladit na chvíli sžehnuté skráně,
zbrocené dokola perlami znoje.
Mé ruce sepiaté, studánky svěží,
pít nesou, v života poušti kdo prahnou,
v nich manna nebeská pokorně leží
pro ty, již mrouce dlaň dychtivě vztáhnou.
Na vaše krvavé rány a hlízy
s nich milost ať hojivá pramenem prýští,
do srdcí vyschlých jak zachvění mízy
ať tryská naděje úrody příští.
28
PROMĚŇOVÁNÍ.
To svatý úžas! Ticho! Tajemství!
Jas září neviděných na všem skví,
hle, zázrak – skutečnost,
má země k nebi most:
ó jak se srdce láskou rozechví!
Je možno přec, by Bůh se sklonil k nám?
své oči zda se zvednout odhodlám!
Ó rozkoš blízkosti!
čím zem Tě pohostí?
jen nohou Tvých stín vroucně objímám.
29
Ty, jenž jsi miloval i ptáky oblaků,
i lilje na poli, i stáda ovčáků,
jak teprv k člověku
pláš Láskou! do věků
se podáváš mu v tomto zázraku!
Vše odložil jsi: Božství majestát,
můj Bůh ó čím jen moh’ se stát!
ach, jaká Lásky lest,
mým hodem Bůh můj jest,
ač nehoden, jak člověkem jsem rád!
30
POZDVIHOVÁNÍ.
Těch zvonků hlas to srdce výkřiky,
to jásot duší, hymnus veliký,
hle, rukou sepětí
to trůn Tvé oběti,
ó božské Slunce sladké mystiky!
Číš zlatá, kol jak paprsky se strou,
teď stala se Tvé krve studánkou,
tajemný nebes dar
náš vlažit suchopar,
by lilje znovu rozkvetly, jež schnou.
V ty okamžiky dva tak nádherné
kéž Láska Tvoje moje žití spne!
nic více a nic dál,
ó kéž bys tolik přál,
teď v Tobě žít mé lásce plamenné.
31
MEMENTO MRTVÝCH.
Vzdech bolestný vane to z hloubi,
jak šeptán by úzkostí mřel,
to tisíce se mnou se snoubí,
jak pláštěm oděni popelem těl.
Je studánky života vábí,
v Tvých vítězných stigmatech zdroj,
svou odvahou ve smrti chabí
teď, kdy juž za nimi dohřímal boj.
Rmut zápasu ještě lpí na nich,
krev na ranách čerstvá jim žhne,
stín smutku vlá na jejich skráních,
mrou touhou blízkosti věčného dne.
32
Hle, plameny sepiatých rukou
jak k úpatí kříže Ti lnou,
jich modlitby zjitřené mukou,
jak zlaté roje včel u ran Tvých vrou.
Své srdce jim otevři cele,
zkad tryskne jim proud živých vod,
v němž obmyti, rytířstvo skvělé,
ať Tvojí dozrají Láskou, Tvůj plod,
pro věčný hod!
33
PATER NOSTER.
Synové země! chvíle sbratření je,
ať pýcha srdcí shnětena je pod pěstí,
ven rvete závist, která z bídy tyje,
již ocelili jste v své bolesti.
Jak krutý stín ať pohrdání sejde,
jež truchlým očím nechali jste číst,
ať lásky čisté símě v srdcích vzejde,
jež dlouho prohnívala nenávist.
Ať z očí vašich šlehá v rozjiskření
a skráně vaše vroucně posvětí,
ať divem přesvatého okamžení
vám rozpne ruce k bratrskému objetí.
34
Ať rozkoš bratrství nás prolne žhavá,
a ze zápalu mystického blesk
ať v srdce zákon Lásky vytesává,vytesává
jak na Sinaji do kamenných desk.
Zrak vznícený pak svatým plamem Víry,
snům dejme rozkvést sladce šíleným
o Otci, který vládne nad vesmíry,
kde jiskří cesty k rájům ztraceným.
Jenž dědictví nám do věčnosti schrání,
než vyhnanství se skončí tvrdý čas,
a myslí na své děti v usmívání,
jak královský jim purpur vrátí zas. –
A v rozvroucnění citů do ekstase,
kdy ret náš v chvění zajiká se až,
tu modlitbu ó šeptejme tak blaze,
tak oddaně, tak dětsky: Otče náš!
35
AGNUS.
Tvá vlna stříbrná jak v snu se míhá,
Tvůj oddaný krok slyším bez lesti,
jak netušil bys, že smrt lačně číhá
a připravuje muk Tvých bolesti.
Ty důvěrně se přibližuješ k Hoře,
jež bílé tělo na kříž vyzvedne,
kde nenávist všech vyčerpá muk moře,
však nikdy hlubiny Tvé Lásky bezedné.
A tělo, jehož netknul se stín hříchu,
krev nejčistší teď nachem potřísní,
co pohled důvěřivý v svatém tichu
o vykoupení světa viny sní.
36
Hle, poražen Tvou sladkou důvěrností,
se smýkám v prachu k Tvému podnoží,
ó chtěl bych, aby hříchy minulosti
snem byly pouze těžkým, krutou lží.
Bych vylíbat směl horečný žár boku
a ran Tvých, jež se do mé hrůzy rdí,
a naděj zachytit v Tvém sladkém oku,
že srdce mé víc Tebe nezradí.
37
PŘIJÍMÁNÍ.
Mé srdce ověnčete liliemi,
ať v květech oplývá,
ať rozhoří se city všemi, všemi
má láska vášnivá!
Plameny její purpurovou branou
ať výš se rozklenou,
a modlitby mé, vůně sladké vanou
svou touhou horečnou!
Ať rozzáří se štěstím v ústret Jemu
mé zraky pod víčky,víčky
jak hvězdy velké noci u Betlemu,
kde sestoup’ v jesličky.
38
On, skvoucí zázrak nebe, sstoupá ke mně
jak v síň svou svatební,
v mé srdce vejde, k ňadru přivine mě,
kde tak se sladce sní,
a čistá políbení se rtů Jeho
mě žhavě prochvějí
jak blahou tuchou Ráje mystického,
kam zve mne Nadějí!
39
* * *
Tvůj božský úsměv v duši mou se hrouží,
Tvá drahá hlava jí se klade v klín,
mé srdce plaché nedůvěra souží:
ó Pane, Pane, světlo Ty’s – já stín.
A v náhlé vášni svaté tisknu úže
tu božskou hlavu, danou srdci v plen,
ó Bože, kéž žár duše všechen vylít může,
kéž mramor srdce Tebou rozražen.
Hle, trny koruny Tvé už hloub ryjí,
sta pramínků ven tryskne hned,
jak růží řetězy se vroucně vijí,
kol hlavy Tvé se toužně chtějí rdět.
40
Ó ten spěch! Krůpěj za krůpějí
jak tísní se, jak řinou, proud,
hle, za podušku být Tvé hlavě chtějí,
zdroj života chce k Tobě uniknout.
Dech rozkoše, ach, přivírá mi víčka,
jde údy všemi sladké trnutí,
má duše sotva minuty už vyčká...
teď vem ji! v čistém jejím pohnutí!
41
POSTCOMMUNIO.
Ó cítím, jak se svatá rosa line tiše
v mé duše rozjitřené hlubiny,
kde rostly modlitby mé do Tvé výše,
tak vášnivostí zprahlé, v noc i dny.
Tvůj tuším mír, jak do duše mi vchází,
Tvůj provanul mne prudce sladký dech,
jak z ráje had,had stín z nitra ven se plazí,
vše rozjiskřilo v jitra plamenech.
A cítím v těle blahé pookřání,
jež, dítě, cítíval jsem v matky objetí,
jak život byl by býval těžké zdání,
a kdosi nyní zved’ by s něho prokletí.
42
Jak dávno ve vyschlé když vedrem strouhy
s hor sběhne náhle živý vody proud,
tak milost naplnila moje touhy,
a skutečností dal’s jim oživnout.
To pro Ježíše, rozkoš srdce Tvého
a Jeho drahocennou pro obět,
když do vzpomínek srdce otcovského
stín krvavý se Kalvarie zved’.
43
ITE!
Pán dí:
Ó jděte! stigma mého vyvolení
ať nikdy neshasne vám na čele,
mí synové, víc, bratři v obrození
mou krví, divem křestné koupele.
Ó jděte! ve tmy horizontů plajte
jak pochodně mé, vírou řeřavé,
ten oheň v srdcích světu neutajte,
jenž tělem mým vzňat, plá mé od krve.
Ó jděte! Lásky svědci, stolovníci
mých hodů sladké Eucharistie,
vy, již jste spočinuli blaze snící
mně na srdci, jež vaším navždy je.
44
Ó jděte! rozkoší mých hlasatelé,
zrak zažehnutý ještě ekstasí,
mí údové, v mém zaklíněni těle,
jichž srdcem krev má božská prochází.
Ó jděte! kříže mého bojovníci,
svět podmanit mi mečů bez ostří,
ať láskou ke mně vzhoří na hranici
plam jeden od moře až do moří!
Dél nechci trpět! srdce moje žhoucí
mře touhou otcovskou už staletí,
je připraveno večeřadlo skvoucí:
mé vášnivé a věčné objetí
45
BENEDICAT!
Ne, nelze odejít, ještě jednou
ať nad hlavou nachýlenou
se ruce v žehnání výše zvednou,
tak nade mnou na kolenou! –
Má duše pokorná u Tvých nohou
ždá otcovské požehnání,
mou vlídně přehlédni vinu mnohou,
jenž zkoumáš mé odhodlání!
V tu dálku nejistou, nebezpečí
kde očima vlků blýská,
Tvá Láska otcovská nad vše větší
ó nech mi je vždycky blízká!
46
Svůj úsměv nade mnou rozzař hvězdou,
kde stíny se v cestu kladou,
nech sladce doufat mne Lásky Své mzdou
dnů bolestných dlouhou řadou!
Mne opoj milostí k hořké trýzni
a nadzdvihni kříž můj v mdlobě,
ať echa tajemná slavně mi zní,
když zalomím ruce obě!
Z Tvých rukou, vítěz, ať dojdu věnce,
jejž věrným Tvým na skráň vstaví,
až srpem zachycen Tvého žence,
ať rozmnožím žeň Tvé slávy! –
Ne, nelze odejít, ještě jednou
ať nad hlavou nachýlenou
se ruce v žehnání výše zvednou,
tak nade mnou na kolenou!....kolenou!...
47
POSLEDNÍ EVANGELIUM.
Tvé poslední slovo, ó Ježíši,
ať zní,
a nikdy ať z duše mé nezajde
řadou mých dní.
Ať pochodní září mi do cesty
vždy vpřed,
bych z Království Tvého už východu
nenašel zpět.
Jak maják ať září mí do bouří
a v mrak,
když život můj bude se potácet
na vlnách vrak.
48
Ať radostným šlehne mi plamenem
vždy v ráz,
když temnoty zavalí srdce mé,
kde hrozí sráz.
Ať jde jak anděl můj po boku,
Tvá stráž,
kde noha se podlomí ve mdlobě,
podchytí páž.
A v smutku ať opřede moji noc
i den,
Tvé evangelium „ó miluj“ jak
mystický sen!
49
SEDMERO ŽALMŮ KAJÍCÍCH.
[51]
ŽALM I.
Mně všechno odepři a přísný buď,
Svůj sladký hlas ó v dálkách stiš,
mou pochybností šípem protkni hruď
a na můj pláč se nepřibliž.
Mé touhy žízeň vínem nenapoj,
ať mučím se až ku hrobu,
a jiným srdce, balsámů Svých zdroj,
jak z alabastru rozlom nádobu.
Svůj krok jak Samaritán u mne nezastav,
když srdce moje v poušti zprahlé mře,
mne neslyš, když ret k Tobě volá žhav
a ruka v modlitbě se rozestře.
53
Když za Tebou se třást můj bude hlas,
jdi, Božský, neodpověz něm,
mnou pohrdni, se zahal ve svůj jas,
nech zoufalství mi údělem. –
Suď přísně! za hříchy mé hroznou mzdu
dej, nevýslovná muka bych nes klat,
však v tom buď milostiv – ať v peklo jdu,
nech Tebe milovat, nech milovat!
54
ŽALM II.
Mučím se v plameni Tvé Lásky,
vždy otevřeno ran Tvých pět,
Tvé Milosrdenství je bez otázky,
když u Tvých nohou kleknu bled.
Tvé oko ode mne se neodvrací,
ať žaluji Ti na svou nevěrnost,
Tvá Láska vždy jen s božskou resignací
mi překlene se k Tobě v zlatý most.
Ó bys mne ve prach pod nohou Svou zdeptal,
jak Tebe nad vše blahoslavil bych,
však Tvůj hlas vždy jen jak by v něze šeptal:
můj synu, již jsem odpustil tvůj hřích.
55
Což nevíš, v bezesných že nocích, Bože,
já pláči hořce pro Tvou Lásku jen,
jak v plamenech se žhaví moje lože,
mým očím vyhýbá se tichý sen?!
Jak vážím břímě zbroceného kříže,
jejž na Golgotu tich jsi nes,
jak na srdce mi lehá jeho tíže,
to kolikrát jsi pod ním k zemi kles’.
Tvé koruny jak trny probíjejí
Ti skráně svaté dravý hlod a hlod,
a čítám krve krůpěj po krůpěji,
a barvím jimi výčitek svých hrot.
Ó sílu dej mi Svého milování,
Tvé krve božskou vláhou abych rost,
bys zapomenul mukou mého zrání
mou minulost, mou minulost!
56
ŽALM III.
Z svých bojů všech a zápasů jak vytržen
k Tvým nohám klesám,
to kouzlem milosti Tvé přivábený jen
a ne sám.
Tvé nohy v sladké křeči lásky objímám,
kde díry hřebů zejí,
mé naděje, jež unikly mi, nevím kam,
z nich vyrážejí.
Všech vzpomínám, kdož u nich kdysi truchlili,
ať v zoufalství či v pláči,
Tvůj hlas, čím hříšník více zbloudilý,
tím zněl mu sladší.
57
Kdys Magdalena ve slz hořkém přívalu
se u nich chvěla,
svých vlasů nádheru rvouc v službu, bez žalu,
jen Tvého těla.
Jair u nich zdrcen o pomoc Tvou teskně lkal
v své těžké ztrátě,
a setník pohan vroucně u nich poklekal
a s vírou na Tě.
Viz slz mých stálých příval, s očí mých
jak proudně tryská,
Ty znáš stín minulosti mé, můj skrytý hřích
i bol, jenž srdce stiská.
Mé ztráty, v nichž můj život hyne, vážíš nesmírné,
strach dnů i nocí,
mou víru ceníš, jež se k Tobě toužně pne
Tvou za pomocí.
Tu u Tvých nohou, Vlídný, vytrvat mě nech,
než soud Tvůj přejde,
až z nadějí mých, vzešlých v ran Tvých kořenech,
mír v duši vejde.
58
ŽALM IV.
Rač dáti, Bože, slzám s očí kanout,
neb lítost hořká v duši mé se vzňala,
a požár její nepřestává planout,
dnem, nocí stejně muka neustálá.
Dej, Bože, dej s mých očí slzám kanout,
jak ze skály jsi pramen vody vyved’,
dej útěše Své přes má muka vanout,
když ráčil’s mě tak vinou roztruchlivět.
Když dal jsi strašný přízrak hříchu vstávat
v těch dlouhých nocích hlubokých a bezsných,
když v nitru učil jsi mě rozeznávat
v mých opojeních výčitek hlas děsných.
59
Můj život! jaký smyslů klam až posud!
co rozkoší se zdálo a co květem,
vše rozežráno hříchem, jaký osud!
vše výčitkou je, vše je trpkým hnětem.
V mých zahradách strom všechen bez plodu je,
mé smavé vinice, ty kvetly planě.
Hle, váha, již Tvá ruka pozdvihuje!
má miska padá k zatracení straně. –
Když, Pane, dal’s mi poznat hrůzu viny
a srdce vydal’s zoufalosti pěsti,
dej také Lásce vyvřít ze hlubiny,
slz balsám nalij také do bolesti!
Když Spravednost Tvá děsí vinu moji
a šílit nechá v spárech beznaděje,
Tvé Milosrdenství, jež vlídně hojí,
Tvé Milosrdí, Bože, kde, je? kde je?
60
ŽALM V.
Já po Tvém hlase běžím úzkostliv,
a Ty se dálíš, Pane?!
Já hořím touhou padnout k nohám Tvým,
chlad z Tebe vstříc mi vane!
Jsem plný lítosti, jež hořce zraje,
Ty neusmířen dosavad!
Že v nitru mém čteš všecky boje,
dej zoufalosti mojí znát!
Hle, hrdost moje ve prachu jak plazí se
a spíná k Tobě ruce,
61
můj vzdor, jenž kdysi cynicky se vysmíval,
teď shroucen v zlé je muce.
Má duše, jež se hříšně veselila,
v šat oblékla se smuteční,
jak poustevník v své cele zavřen navždy,
noc nerozezná ode dní.
Své vášně, památku své hanby, sežehla
jak lodi od loupeží,
a sny své všecky jako ptáky schytala
a zamkla v tmu svých věží.
Teď čeká u Tvých dveří kajícnice,
když nic už z hříchu nehostí,
zda rozpomeneš se na zázrak Lásky
a přijdeš se Svou milostí.
62
ŽALM VI.
Dej odpočinouti, ó Pane, v Tobě,
blud cesty mojí dost mne unavil,
jsem slepec, vztaženy mé ruce obě,
a jimi zmítám k nebi ve své mdlobě
a na rtech sevřených jen němý kvil.
Tvé srdce domov můj, kam rád bych složil
svou hlavu, Tvoje hledám objetí,
tam šťasten zbytek dnů svých abych dožil
a do věčnosti abych zmnožil
tu rozkoš Tvým být, vrácen zase Ti.
Tvůj úsměv otcovský by zas mne hladil,hladil
jak nalezené dítě ztracené,
ten úsměv, jenž by nikdy nezavadil
o rány, kterými jsem Tebe zradil,
kdy pil jsem z hříchu pramene.
63
A dětství pohádka by dál se snula
tak jasná jako křišťál studánek,
Tvá Království by mými zase slula
jak tehdy, by se nikdy nepohnula
Tvá Láska velká lítosti mé vděk.
Viz zhroucení mé! zmatek mého studu
zda otcovské kdys hoře vyváží?
dny, noci sčítej v zoufalství mém trudu!
hle, osten výčitky, jejž sotva zbudu,
by rozkoš hnět’, je posud na stráži.
Jsem přece syn Tvůj, plod jsem vůle Tvojí,
co ze mne září, Tvůj je každý rys,
Ty miluješ mne, srdce Tvé se bojí
mne zatratit, a v Tobě otec brojí
teď proti soudci – Otče, Láska Ty’s.
Mne přece vyslyšíš! viz, jak sem míří
hrot Kalvarie! slyšíš sladký hlas?
ten Spravedlnost Tvou že neusmíří?!
Ó, jakou nadějí se ňadra šíří:
teď, srdce bázlivé, teď tvůj je čas! –
64
ŽALM VII.
Ó chtěl bych umřít ve Tvém odpuštění,
Tvým protknut úsměvem jak oštěpem,
v tom duše mojí sladkém rozzáření!
Tak zůstat věčně ve objetí Tvém
a přižehnutý k srdci otcovskému,
žít přestat sobě, splynout navždy v něm!
Dát proniknout se všechen láskou jemu
a jako nikdy v žití zahořet
tu stejným žárem v Svatých diademu!
Tou žízní věčně aby hořel ret,
Tvé Lásce dát se cele bez výhrady,
v Tvých polibcích se roztouženě chvět!
65
Být šťasten nemožností Tvojí zrady
a hodem rozkoší Tvých věčně jist
pod liliovým žezlem Tvojí vlády!
Sen o štěstí dál nekonečně příst
a v alleluja archandělů mísit
hlas slzami v hloub prochvělý a čist!
Tak šílit plesem nikdy rozkoší syt,
jak Horebu keř neshořet a plát,
jak fenix láskou vždy se znova křísit!
Ó Bože Lásky! smíš to odpírat?!
66
EUCHARISTIE.
[67]
I.
Ó zdroji božský, milost tryskající,
čím Tebe zvát!
uprostřed hořících tu vonných svící
Tvůj klín žhne poklad nad poklad.
Plá svatý děs v mé každé zřítelnici,
jak poutem spiat
tu v prachu ležím, nevím jak jen říci,
jak šťasten, kdo smí odtud nabírat.
Svůj, Duchu, požár mystický nech přejít
přes srdce mé, by Tvoje mohlo vzejít
v něm símě božské Lásky plamenné!
A rty mé sžehni uhlem Jesaiovým,
ať touhou řeřavějí, s žitím novým
pít na věky jen z toho pramene!
69
II.
Ty’s přístav můj, tam loď svou ženu,
má vesla zlomena juž plovou kdes,
mé bílé plachty strhal vichru běs,
je řídí láska vášnivá v Tvém jménu.
Ó nad Tebe já neznám sladší cenu,
jít se vším v zápas pro Tebe, ó ples!
a v hříchu závrati, kdy jat jsem kles’,
být jménem Tvým i zatracenu!
Mé všecky touhy jako k slunci pnou se,
v Tvé záři jenom rozvinou se,
mé rozkoše ty trysknou z Tebe jen.
Ó ze všeho Ty’s nejsladší můj sen,
a v Tobě duhu míru svého klenu,
Ty’s přístav můj, tam loď svou ženu.
70
III.
Jen záři, záři, moje Slunce bílé,
a obraz Jeho v hloubi duše vpal,
hle, vše jsem dokořán Ti zotvíral,
jsem k lásce zaklet, svatou vášní šíle.
Na stupních oltáře, ó sladké chvíle,
hle, jak bych v nebe divem vyrůstal,
či Ty jsi sblížil věčnou Svoji dál
a vyslyšel jsi srdce pošetilé?!
Ó žhni, mé božské Slunce, žhni, ať hořím,
ať rozkoším se světa nepokořím,
jen po Tvém světle bílém toužit dej!
A v lásky výheň, jež mne mukou tráví,
Tvůj anděl sestup tichý, usmívavý
a milostí mne Tvojí ovívej!
71
IV.
Tvůj bílý jas jak pramen mléka
v mou duši lije se, ji zaplavuje,
a svatá nálada a měkká
mou bytost všecku Tobě podrobuje.
Tvá bílá říza hloub se smeká,
svou čistotou mou duši prozařuje,
hle, jak se zachvívá a leká,
když loket Tvůj ji vroucně ovinuje.
Ó splynutí! tam v nitra hloubi
Tvé Božství s lidstvím mým se snoubí,
Tvé Lásky požár prožeh’ moji hruď.
Mé duše výkřik letí nad nebesa,
mdlá hlava tiše na Tvé srdce klesá –
tak věčně snít ji nech a neprobuď!
72
V.
Teď ve mně přebýváš, můj s nebe Host,
Ty slunce, já však temnost jsem,
noc byl jsem před Tebou a teď jsem dnem,
já nejsem více já, tak do duše jsi vrost’.
Kde zima tesknila, hle, letorost
teď vzešel pod Tvým žhavým paprskem,
a život zase životem je v něm,
a na líchách mu vlní stříbrem ctnost.
Dech Tvůj mne skolébává v rozkoš snů,
ať život řítí se kams srázem dnů,
Tvou cítím božské Lásky vášnivost,
jež k srdci Tvému prudce vine mě,
vše ve mně ztroskotává tajemně,
já nejsem více já, Ty’s do duše mi vrost’.
73
VI.
Ty’s květ! strom kříže Tebe zplodil,
když překypěla hříchu nenávist,
hrot kopí když se lačně brodil
v Tvém boku, zrála krása Tvá, Tvůj list.
Ty’s květ! svou vůni všecku vhodil
v poušť niter našich, do všech míst,
sny o ráji, náš sladký podíl,
v Tvém opojení smíme znovu příst.
Ty’s květ! nech, ať jsem lačnou včelou,
jež v jeho kalich nořiti se smí,
nech včelou být mou duši osamělou!
Ty’s květ! kol něho nedočkavě krouží,
jí na křídla, hle, jež se ještě tmí,
pel bílý hustě kane, jak se hrouží.
74
VII.
Má láska řeřaví Tvou přítomností,
vše stupňuje se ve mně, touha, ples
a světla jas, jenž v duši se mi snes’,
vše provanuto sladkou horoucností.
Vše sřítilo se k nohám Tvým, můj Hosti,
má chlouba všecka, život můj, ó věz,
ač bednou, kořistí jsou Tvojí dnes,
ó být tak kořistí Tvou do věčnosti!
Jen pal a der, co přivinout se brání
úž k Tobě vášnivě a do skonání,
mou duši prudce božstvím pronikni,
bych nemoh’ jinak, věky, noci, dni
jen Tebou opájet se, nikdy dosti:
má láska řeřaví tou horoucností.
75
VIII.
Já toužil vždy jen lásky po zázraku,
nic pozemského srdci nestačí,
ó matko! láska tvá, ať nejsladší,
přec lidsky jen mi hořela v tvém zraku.
Já nesměrnost chtělchtěl, ať má ve svém znaku,
pro milované nebe cenit neráčí,
svou hlavu krásnou trním obtáčí
a přesahuje zem až do oblaků.
Tvá Láska je to, božský Chlebe bílý,
Tvá Láska, nad vše Bože milý, milý,
můj Ježíši, Tvá, která krví hoří,
té vzdal jsem se tak navždy a tak cele,
a nemohu-li horoucně dost v těle,
tu trpkou hráz ať Láska Tvoje sboří.
76
IX.
Ta rána vždy se jitří znova, znova,
ta bolest sladká touhou krvácí,
můj krok se k Tvému stánku navrací,
a vroucně vzývají Tě moje slova.
Mne okouzluje bělost liliová,
s níž každý stín se z duše vytrácí,
a citů vroucích sladkou vibrací
mé srdce jato v pouta démantová.
Tvůj! chtěl bych láskou Tebe obsáhnouti,
své ruce v ekstasi kol Tebe pnouti
a v Tobě sebe navždy pochovat.
Být řekou, která ústí ve Tvé moře,
být květem, který u Tvých nohou hoře,
by zvednut na Tvém srdci zdlouha vad’.
77
X.
Mou duši mateřsky ó na lokty vem
a k prsu přiviň, který krvaví,
má víčka přivři ve snu opojivém,
a rozkoš božská ať mne zaplaví.
Zdroj otevři, jenž zakrytý je divem
pod rouškou Způsob, Víry zástavy,
a nech jej trysknout v proudu konejšivém
v hlad touhy vydrážděné hlodavý.
Ó k Tvému ňadru přissáta ať pije
Tvé Lásky žáry, mléko mateří,
jež božskou krmí nesmrtelnosti je.
Hle, svatá Hostie, jež vyzařuje
jas bílý kol, plá v tichém zášeří
jak peníz, jímž se věčnost vykupuje.
78
XI.
Ó chceš? mé srdce ať jsou jesle Tvoje!
dřív po nich prostři bílé světlo Svoje
za měkké podušky, jak hedvábí:
ať Tebe, Jesulátko, přivábí!
Ó chceš? mé city, cherubínů roje,
ať rozzvučí se v sladké písní zdroje,
a stříbrných těch zvuků půvaby
ať Tebe, Jesulátko, přivábí!
Ó chceš? hle, ke kolébce Tvojí váži
svou duši, ať je mateřskou Ti stráží,
ať po víčkách Tě vroucně zulíbá.
Ó chceš? sem sestup v Lásky Svojí mdlobě,
hle, na pentlích Tě modliteb svých, robě,
v sny růžové tak dětsky zkolíbá.
79
XII.
Ty stánek můj jsi, v Tobě odpočinu,
zde pěstí krvavou se chytnout nech,
můj život bouře byl a Ty’s můj břeh,
zde hlavu složím v mateřském jak klínu.
Tvé Milosrdí zastřelo mou vinu,
Ty vidíš úzkost jen v mých pohledech
a cítíš na Svém srdce mého spěch,
Ty, sladký Živote můj, zříš, jak hynu.
Jak nebe hvězdnaté Tvá Láska září,
s ní o mne Spravedlnost Tvá se sváří,
však vítězství, vím, Láska odnese...
Juž cítím, jak mně v náruč prostře se,
mne z prachu pozdvihne a šeptne: Synu! –
Ty’s stánek můj! zde sladce odpočinu.
80
XIII.
O Lásce Tvojí chtěl bych vroucně zpívat!
ať vůni sladkou svoji dává květ,
ať pták dá líbezné své písni splývat,
však jakou Láskou miluješ Ty svět!
Ó barev zázraky, když patřím stmívat
se večer! v oblak zlato, nach je vset,
z vod klína slyšet tichou hudbu vzznívat,
však, Bože, čím Ty zahrnuješ svět!
Ó vůně, barvy, písně, zvuky, co jste?
v té Lásce tak, ach, chudnete, jste prosté,
tak hasne půvab váš a umírá!
Čím víc Tě, Lásko má, duch zmocňuje se,
víc sládne rozkoš má, snů hudba v plese,
jak Věčnost prorážela by hráz vesmíra.
81
XIV.
Ó tajemná číš! na kalicha kraje
jsem přissál rozpukané rty,
své duše chvění sotva přemáhaje,
rty Tvoje cítím: ach, to’s Ty!
Teď v důlek přelévá se moře taje,
– čím víc je duše plna prostoty? –
jak ve výkřicích, Tě se dotýkaje,
se dusím, neschopen říc’ plesy ty.
Plam božský, cítím, jak mě prostupuje,
teď vzhořet musím na požár,
ó muka Lásky, jak mě opojuje
Tvá sladkost nevýslovná a Tvůj žár!
Zde ruce mé a nohy, srdce mé, viz, tu je,
je zbodni,
ať v stigmatech z nich krví vyžehuje!
82
XV.
V mou duši dýchni mystickými jary,
můj zúrodni v ní každý cit,
strom života ať zkvete znovu charý,
rač korunu mu sluncem prozářit.
Ach, život vdechni v mrtvé skutků tvary,
ať plody jejich můž’ se ještě skvít,
nech svatou vichřici vát, by list starý
v prach země střesen, novému dal vzjít.
Ať roste požehnán Tvé na vinici
a zraje rychle k Tvému vinobraní,
až přijdeš Hospodář žeň hledající.
A v hnutí milování horečného
až vztáhneš k němu probodenou dlani,
ať rtům Tvým sladkou rozkoš dá plod jeho.
83
XVI.
Ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře,
ty vzrostla’s nejsladšího ze srdce,
když Láskou řeřavělo nejvíce,
a puklo dřív, než skláno od žoldnéře.
Ó hlubiny, zkad sladkost Tvá se béře,
že člověku se věčně chce a chce
Tě hroužit vroucně v duši hluboce,
ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře!
Tak jat jsem touhou, mru a neumírám,
ó muka! a přec muk těch neodpírám,
v nich jásám, šílím jeden ples!
Ó jaký kříž bych neunes’,
Tvou sladkost tajemnou a božskou měře,
ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře!
84
XVII.
Ty’s vinný kmen, ó věčná Lásko žhoucí,
a v půdu naši kořen vrůst jsi dal,
ach, mezi naší vegetací mroucí
Ty v bohatství Svých květů jak jsi vzplál!
Ty’s vinný kmen a zraješ výhní vroucí
Své Lásky, jížto navždy jsi se vzdal,
jí slyším s Golgoty Tvé srdce tlouci,
kde křížem ratolest jsi rozepial.
Ty’s vinný kmen! a vzácnou révou Ty’s,
mé hříchy všechny hrozný její lis,
jenž krutou tíží hrozny její drtí.
Však pod jich tlakem otvírá se bok,
z kad vytryskuje božské révy tok,
jak divuplné „antidoton“ smrti.
85
XVIII.
Tvá ruka obzory mi otevírá,
zřím sladkou pohádku, ó taj!
kdes za hranicemi až všehomíra,
jak fata morganu, Tvůj ráj.
Já dýchám vůni, jež se rozprostírá
v niv našich rozteskněný kraj,
je nevýslovná, tajemná Tvá Víra,
jež činí skutečností sen a báj.
Ach, Tvoje Láska odmocnila ve mně
vše, co-li rozkošného chová země,
mé srdce toužící jen Tebou stůně,
v Tvé záři mystické se zemdlen sluně
nic necením, vše Tobě dal jsem na pospas:
Ty’s Věčnost! v Tobě znik’ mi čas!
86
XIX.
Je smutný večer! I v mé duši tmí se.
Ty sladké světlo duší, ach, Ty víš,
jak smutno je mi, Ty se neblížíš,
v mou bolest těžkou marnou touhu míse.
Dny vyvstávají jako hory lysé,
a život moře bouřlivé je spíš,
mé srdce, archa, marně pouští výš
jak holoubky své prosby: nevrací se.
V tu přebolestnou smutků mojich krisi
kéž rty své na lem Tvojí bílé řízy
jak Veronika přitisknouti smím!
Ne moc ať Všemohoucnosti s ní skane,
ni balsám Milosrdenství, ó Pane,
jen divem Lásky Tvé se uzdravím!
87
XX.
Zde v stínu tajemného Svého stanu
ó snít mne nech!
Nic nechci juž a planu
jen po Tvých pohledech.
Jíst se Tvých dlaní božskou Tvoji mannu,
jež na mých rtech
Tvou sládne bytostí, mřít neustanu,
ach, po Tvých pocelech.
Zde v míru zátoce, kam v ticho její
mdlým echem vlny žití burácejí,
mne sníti nech až k Svému dni:
kdy vyjdeš Ženich duší prost Své clony
a city srdcí rozzvučíš jak zvony
v mystickou „slavnost svatební“.
88
XXI.
Můj život prozářiž Svým světlem bílým,
mé srdce rozžhav jeho plamenem,
ať od Tebe se cestou neuchýlím,
mne vlídně obejmi svým ramenem.
Květ milosti, jenž roven svatým liljím,
mně otevři, za vůně pramenem
ať bezpečně jdu, kam svou touhou cílím,
stesk po Tobě v svém srdci zmámeném.
Ta hříchu horečka, hle, ještě v údech
mi hýří, jak jsem chor! viz, v jakých trudech!
jsem ještě příliš svým a Tvým chci býti.
Mé oči v nebe Tvoje vytržené,
mé ruce křečí spětí zkrvavené
nic o smutku mé lásky nepraví ti?!
89
XXII.
Mě zatop, Pane, deštěm svého světla,
tmy duše proměň ve dnů jas,
mne zvedni, noha osudu mne zhnětla,
však v záři Tvé se duch můj přímí zas.
Zášť krutá naděje mé tvrdě zčetla
a dechla po nich jízlivě svůj mráz,
však, kam Tvá mystická zář slétla,
vše vítězně zas vstává ze svých zkáz.
Dech jara jak by do mne vanul, vanul,
Tvou Láskou krvácejí obzory,
Tvou rosou zjiskřily mé úhory.
Teď sám Ty na prahu jsi duše stanul,
a kam Tvůj pohled milosti pln pad’,
vše vzhořelo se znovu zrozovat.
90
XXIII.
Až budu umírat,
tam před oltářem položte mě,
kam Jeho pohled, kam by pad’,
tam umírat, ó svatá země!
Tam život můj by svad’
jen žárem Lásky Jeho ve mně,
dlaň bílou prostře snad,
by duši znavenou, ach, zachyť jemně.
A pro lásku, jíž slyší srdce tlouci,
On v soucitu, Král všemohoucí,
ne, nepodlomí mojich nadějí.
Však duši, třesoucí se v jeho dlani
jak ptáče, zdvihne v božském usmívání
a k výsostem dvé křídel rozpne jí.
91
XXIV.
Úd po údu se, Lásko má, Ti vzdává,
jak Ty se’s na kříži též pro mne vzdal,
ta hořkost posud ve mně neustává,
že pozdě tak jsem Tebe miloval.
Vše zmizelo, co dychtil jsem: čest, sláva,
vše rozkoše, a není po nich žal,
výš, vím, teď roste žádost moje žhavá
až k závrati, kam let jsem rozepial.
A jako šílenstvím se směji v plese
a jásám, sotva srdce moje snese,
jež prýští v ně, ó pohnutí.
To konec můj v tom svrchovaném opojení
Tvé Lásky, krom Tebe kde nic už není,
s tou zemru jako s písní labutí.
92
XXV.
Ó Pane, dost už vyhnanství je, dost!
vždy víc mě žádost Tebe ztravuje,
Svou ruku vztáhni, sboř ten most,
jenž se zemí mne posud spojuje.
Mě jitří krutě tak chvil váhavost,
den každý hlouběji mě zraňuje,
krom Tebe všeho jsem už prost,
mé touhy řeřavějí, napoj je.
Co vytržení všecko, které míjí,
co všecka sladkost Tvojich mysterií,
když mizíš mdlé mé duši bez moci.
Jak draperie oltářní ať spadne
taj každý, po postě, jímž duše vadne,
nech vzejít „slavnost velikonoci“.
93
OBSAH:
MŠE BÁSNÍKOVA9 – 50
SEDMERO ŽALMŮ KAJÍCÍCH51 – 65
EUCHARISTIE67 – 93
E: tb; 2004
[95]