XIV.

Xaver Dvořák

XIV.
Ó tajemná číš! na kalicha kraje jsem přissál rozpukané rty, své duše chvění sotva přemáhaje, rty Tvoje cítím: ach, to’s Ty! Teď v důlek přelévá se moře taje, – čím víc je duše plna prostoty? – jak ve výkřicích, Tě se dotýkaje, se dusím, neschopen říc’ plesy ty. Plam božský, cítím, jak mě prostupuje, teď vzhořet musím na požár, ó muka Lásky, jak mě opojuje Tvá sladkost nevýslovná a Tvůj žár! Zde ruce mé a nohy, srdce mé, viz, tu je, je zbodni, ať v stigmatech z nich krví vyžehuje! 82