ŽALM II.

Xaver Dvořák

ŽALM II.
Mučím se v plameni Tvé Lásky, vždy otevřeno ran Tvých pět, Tvé Milosrdenství je bez otázky, když u Tvých nohou kleknu bled. Tvé oko ode mne se neodvrací, ať žaluji Ti na svou nevěrnost, Tvá Láska vždy jen s božskou resignací mi překlene se k Tobě v zlatý most. Ó bys mne ve prach pod nohou Svou zdeptal, jak Tebe nad vše blahoslavil bych, však Tvůj hlas vždy jen jak by v něze šeptal: můj synu, již jsem odpustil tvůj hřích. 55 Což nevíš, v bezesných že nocích, Bože, já pláči hořce pro Tvou Lásku jen, jak v plamenech se žhaví moje lože, mým očím vyhýbá se tichý sen?! Jak vážím břímě zbroceného kříže, jejž na Golgotu tich jsi nes, jak na srdce mi lehá jeho tíže, to kolikrát jsi pod ním k zemi kles’. Tvé koruny jak trny probíjejí Ti skráně svaté dravý hlod a hlod, a čítám krve krůpěj po krůpěji, a barvím jimi výčitek svých hrot. Ó sílu dej mi Svého milování, Tvé krve božskou vláhou abych rost, bys zapomenul mukou mého zrání mou minulost, mou minulost! 56