ŽALM VI.

ŽALM VI.
Dej odpočinouti, ó Pane, v Tobě, blud cesty mojí dost mne unavil, jsem slepec, vztaženy mé ruce obě, a jimi zmítám k nebi ve své mdlobě a na rtech sevřených jen němý kvil. Tvé srdce domov můj, kam rád bych složil svou hlavu, Tvoje hledám objetí, tam šťasten zbytek dnů svých abych dožil a do věčnosti abych zmnožil tu rozkoš Tvým být, vrácen zase Ti. Tvůj úsměv otcovský by zas mne hladil,hladil jak nalezené dítě ztracené, ten úsměv, jenž by nikdy nezavadil o rány, kterými jsem Tebe zradil, kdy pil jsem z hříchu pramene. 63 A dětství pohádka by dál se snula tak jasná jako křišťál studánek, Tvá Království by mými zase slula jak tehdy, by se nikdy nepohnula Tvá Láska velká lítosti mé vděk. Viz zhroucení mé! zmatek mého studu zda otcovské kdys hoře vyváží? dny, noci sčítej v zoufalství mém trudu! hle, osten výčitky, jejž sotva zbudu, by rozkoš hnět’, je posud na stráži. Jsem přece syn Tvůj, plod jsem vůle Tvojí, co ze mne září, Tvůj je každý rys, Ty miluješ mne, srdce Tvé se bojí mne zatratit, a v Tobě otec brojí teď proti soudci – Otče, Láska Ty’s. Mne přece vyslyšíš! viz, jak sem míří hrot Kalvarie! slyšíš sladký hlas? ten Spravedlnost Tvou že neusmíří?! Ó, jakou nadějí se ňadra šíří: teď, srdce bázlivé, teď tvůj je čas! – 64