Obraz lidského života.
Když jsem nedávno zrána
U prostřed podletí
Zahradu svého pána
Počal procházeti,
Bych svou mysl od práce
Velmi unavenou
Občerstvil v té zahrádce,
Starostí zemdlenou.
A sotva jsem jen vkročil
Do této zahrady,
An tu kvítek vyskočil
Barvený a mladý;
Na nějžto pilně hledě,
Jsem se pozastavil,
Bych tak jeho vzrost zvědě,
Svou žádost zastavil.
Již se vzhůru slunečko
Pomalu vznášelo,
Již to světa srdečko
Svůj blesk pronášelo;
89
Již ten kvítek novotný,
Od blesku mrštěný,
Bral na se barvy notný,
Krásně proměněný.
Tuť se v barevné šaty
Brzyčko přistrojil,
Stkvělý nad roucho zlatý
Milostně ustrojil,
Jakousy vonnou páru
Z sebe vydávaje,
Toho libého daru
Hojnost rozdávaje;
Outličké nohy maje,
Sem y tam se chýlí,
Co jeden kvítek z ráje,
Činí milou chvíli.
O kvítku vzácné krásy!
Na tebe patřiti
Může po všecky časy,
Kdo chce rozkoš míti,
Neb kdož tvou milou krásu
Může vymluviti?
90
Kdož y tu lepost vlasů
Dosti vypraviti?
An Šalomoun, ač slavný
V své královské slávě,
Odín nebyl tak krásný,
Chodě v zlatohlavě.
Tvé líbezné lahůdky
Jsouc již povědomé,
Pracovité včeličky
Jako nevědomé
Jedna přes druhou létě,
K tobě pospíchají,
Tvou štědrost v jasném létě
Pilně zažívají.
An y lidé všelicý,
Patříc na tvou krásu,
Jak malí tak velicý,
(Však letního času)
Musý to každý vyznat,
Že té tvé pěknosti
Nemůž se žádná vrovnat,
Ač jí má svět dosti.
91
Jsa tou pěkností odín,
Co nebe hvězdami,
Trvaje málo hodin,
Pomijíš s trávami.
Neb červená tvá pěknost
Pomalu se tratí,
A táta škaredá bledost
Tvůj ti život krátí.
Neb slunce roznícený
Své šípy ohnivé
Na tebe obrácený
Vypouští horlivě.
Již se tvá hlava klaní
Horkostí umdlená,
Padá co rychlá laní
Z ručnice raněná.
Ach horlivé slunýčko!
Proč tak velmi prudce
To spanilé kvítíčko
Raníš v krásné líce?
Jak tu letní okrasu,
Sotva světu danou,
92
Můžeš v tak brzkém času
Viděti zkaženou?
Již pomalu svou hlavu
K zemi nakloňuje,
Již tu barevnou slávu
V bledost proměňuje.
Již již dokonce klesá,
Vší sýly zbavený,
Všecek se mdlobou třesa
Jako unavený.
Již pomalu skonává,
Již vypouští duši,
Již život dokonává,
Již smrt spouští kuši;
Již jest raněn od smrti,
Již právě umírá,
Jenž sotva počal žíti,
Již život zavírá.
Ej hle člověče obraz
Našeho života!
Ach tím se aspoň uraz,
Pokud slouží léta!
93
Neb mnohé v pravém květu,
Dřív než se nadějí,
Smrt porazý, a světu
Zůstanou zloději.
Nevěř tvé spanilosti,
Nevěř příliš kráse,
Nevěř té udatnosti,
Kterou máš v tom čase;
Ta spanilost, ta krása,
Ten květ udatnosti,
Jest jako letní řása,
Jenž mijí v rychlosti.
Nespoléhej se na to,
Že ti štěstí kvete,
Bys měl v hojnosti zlato,
Tím spíš se zaplete.
Byť tě y lidé mnozý
Nad jiné chválili,
Y toť se změní brzy,
Mnozý to zkusyli.
Všecko smrt má v své mocy,
Co na světě žije,
94
Nelze se jí vymocy,
Vše vesměs zabíje.
Nic proti ní neplatí
Vojenské nástroje,
Musý se jí poddati
Všecky lidské zbroje.
Nic jí nekojí slzy,
Nic sličnost, nic statek,
Podtne tě co květ brzy,
A přijdeš na zmatek.
Ach člověče to zpytůj,
A k srdcy připouštěj,
Nad sebou sám se slitůj,
Boha se nespouštěj!
Šťastný Kadlinský, v Zdoroslavíčku, v Praze 12. 1665. a 8. 1726.
95