Žaly nevěstiny.
I.
S Bohem, panenský můj světe,
S Bohem, panenský můj světe,
nevěstu již vedou,
každý výská, nelituje
nikdo pannu bledou.
Jen tam ten hoch rusovlasý
roní slzu vřelou:
Měj se dobře, můj miláčku,
do hrobu mi stelou!
II.
Ten věneček z rozmariny
Ten věneček z rozmariny
na hlavě mne tlačí,
jako by byl spleten jenom
z trní a bodláčí.
Ten prstýnek od ženicha
ruku, srdce tiskne – –
Dáváli jej ruka drahá,
srdečko si výskne.
107
III.
Kněz už ruce štolou váže,
Kněz už ruce štolou váže,
srdce puknouť chce mi –
zkalily se moje oči,
upadla jsem k zemi.
Vzkřísily mě, proudy slzí
polily mi tváře –
Ach, jak smáť se, když mě tehdy
dali do žaláře.
IV.
Ach, Matičko Svatohorská,
Ach, Matičko Svatohorská,
odpusť velkou vinu,
že jsem zradila svou lásku,
viz, jak hořem hynu.
Ač mé srdce krvácelo
a prosilo lkáním,
spoutali mě k ženichovi
čtvrtým přikázáním.
V.
U Božích muk za potokem
U Božích muk za potokem
len již promodrává,
108
z dáli na mne pohlížejí
očka jeho smavá.
Rozumím ti, lníčku milý,
až ti zvadne kvítí,
vytrhám tě na košilku –
rubáš budu šíti.
109