Ó neberte mi ideály moje.

Ó neberte mi ideály moje.
Ó neberte mi ideály moje a nechte mi těch mladých tužeb svět – sic duše má by zvadla bez úkoje jak na pustině vedrem zpráhlý květ! Vždyť jsem tu sám jak ptáče na mohyle, a jemu jestřáb krouží nad hlavou; mně žádné srdce nejde ku posile, by zkonejšilo duši bolavou... Mé ideály, prvosenky mladé, mé zlaté růže, snů mých poupata, jak ráda duše v kalich jim se klade a v klíně jejich jak jest bohata! Já nemám nicnic, a přec mám zase všecko, jen kdy své zlaté ideály mám, má duše, jimi kolébané děcko, se nese k vyšším, světlým krajinám! Vlasť volnou v nich a národ s heslem jedním, myšlénkám velkým lidstvo plane vstříc, kde pravda, právo heslem neposledním, svět láskou jest, a není bědy víc! 121 Tvář milenčinu, vroucí políbení, i ruky stisk i oko plamenné já v snech svých vidím, cítím v rozproudění... ó drahá sotva na mne vzpomene!....vzpomene!... Mé ideály, blaha mého zdroje, ó neprchejte v pustý, prázdný svět – sic duše moje zvadne bez úkoje jak na pustině vedrem zpráhlý květ! 122