Pod „Skalami“
Hasne den a šero k zemi padá.
Vyšel měsíc. – Pojď, má ženo mladá,
na břehu se loďka houpe malá,
vstupme v ni! – Již vesla zašplouchala.
Nad hlavou nám jako strážci dobří
zdvihají svá čela skalní obři,
v omšených jim hlavách leží dumy,
ale málokdo jim porozumí.
Bezděky jsem z rukou pustil vesla
a má mysl v minulosť se nesla...
Nad Orlicí, která šumí tiše,
pevný hrad jak orlí hnízdo stojí;
spuštěn most – hle! rytíř ve své pýše
s lupu vrací s družinou se svojí.
V hodovní síň chvátá bujný pluk
a již hrad zní rozpustilým smíchem.
Hlubokým však náhle nočním tichem
vzduchem zachvěl rohu táhlý zvuk.
S heslem „císař Karel“ v okamžiku
15
četné vojsko vtrhlo do nádvoří,
nad hlavami zpitých hodovníků
pochodní již dravčí hnízdo hoří,
s rachotem se řítí tvrdé stěny,
v rumy právě štíhlá věž teď klesla...
Procitl jsem, uchopil se vesla,
zlekán hledím v klidné oko ženy.
Nepohnutě jako strážci dobří
nad námi tu stojí skalní obři,
dub jen starý v jejich loktech šumí
tesknou báji... Kdo jí porozumí?
16