Doma (1891)

Verše, Ferdinand Tomek

Diplomatická verze Ediční verze
DOMA.
VERŠE FERDINANDA TOMKA.
V PRAZE. NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM. 1891.
[1] TISKEM J. OTTY.
[2] SVÉMU KRAJANU,
SLOVUTNÉMU PÁNU, PANU
ERVÍNU ŠPINDLEROVI, SPISOVATELI, ZEMSKÉMU I ŘÍŠSKÉMU POSLANCI, STAROSTOVI MĚSTA ROUDNICE
VĚNUJE
FERDFERD. TOMEK.
[3] DOMA.
(1891.)
[5]
Mému rodišti. (Proslov.)
Ó rodiště mé drahé, milované! Zas vidím tebe, stojím před tvým prahem a za slzou mi slza z oka kane – ach, odpusť mi, vždyť pláči pouze blahem. Já poutník jsem, jejž unavila cesta, jsem umdlen hlukem velikého města; zda také jako poutník v stromů stínu si v objetí tvém vlídném odpočinu? Zda najdu opět klid? – Ó najdu jistě; vždyť cítím už, jak s duše tíha padá, a kam jen hlednu, na každičkém místě se na mne smějí léta moje mladá. [7] Zde každý strom a keř i každý kámen potok v lučině i skalní pramen roj upomínek blahých pro mne chová, vše volá na mne: dítětem buď znova! 8
„U svatého Prokopa.“
Vše na mne volá: dítětem buď znova! Chci poslechnout. – V les známý vcházím zas; vchod jeho hlídá socha Prokopova a u nohou se světci plazí ďas. Zřím dětství svého dávno zašlá léta: zde modlívala vždy se druhů četa, by „na jahodách“ v lese měli štěstí, a víly zlé by nesvedly jich v scestí. To zřím – a padám na kolena hned a modlitbou se vřelou chvěje ret: Ó Prokope, ty český světče pravý, jenž cizáků jsi vybičoval davy, když prznili tvé sídlo nad Sázavou, ó povstaň z hrobu, povstaň, muži svatý, svou velebnosť a sílu světu zjev: jen brvou pohni nebo zatřes hlavou – a cizáci, již střebou naši krev, snad ukáží zas vlasti naší paty! – 9 Doma nejlépe. Je malý jen to koutek, maličký, však taková mne láska k němu víže jak srdce děcka k srdci matičky, a že se mi v něm zdá být nebi blíže. Mně každičký znám domek ve městě, mně znám i každý jeho obyvatel, a kolik lidí potkám na cestě, hle, tolik známých to a dobrých přátel. A zdá se mi, že doma jedině tak vlídně slunko na lidi se dívá, a také měsíc v chladné cizině že na mne se tak sladce neusmívá. 10
Přede žněmi.
Jako širý oceán pšeničný se vlní lán, zrní tíží zlaté klasy. Sedláčku, to budou časy, letos bude z tebe pán! Ale proto nezlam vaz, na pozdější pomni čas; dobře vědí z města páni o tom božím požehnání – přitáhnou ti šroubek zas! 11
Píseň.
Úzké na pěšině, jež se v pole ztrácí, mladá hospodyně zabrána je v práci; sukně v kyprém boku vykasaná trošku prozrazuje oku malou, plnou nožku, růže sedí v tváři, se rtů píseň tryská a v sluneční záři čistý srp se blýská. Ó jen zpívej, ženo! Vždyť ta píseň z lidu nejlepší je věno, mnohou plaší bídu. Zpívej, ženo, zpívej na kolébce děcku, v srdéčko mu vlívej k písni lásku všecku; ať zas krajem hřímá česká píseň vřelá. – Naše mládež dřímá, dávno oněměla. – 12
Ve žních.
Na poli jak v mraveništi, dnes tu nikdo nezahálí; ohnivé ač slunce pálí, bystře kosa vzduchem sviští, jinde neunavná paže obilí již v snopy váže. Život zde, však dusný, němý: každý sehnut k horké zemi koná svoji práci v spěchu, beze slova, bez oddechu – Slunce skryly mraky šedé, zadul vichr, prach se točí, bičem koně švihl kočí, tryskem s plným vozem jede. A již krůpěj za krůpějí s dusivým se mísí prachem. – Blesk a rána! – Děti strachem v koutku pláčí a se chvějí – Bouře přešla a zas nově na blankytu slunce svítí, a ten jeho úsměv zříti v jasném oku rolníkově. 13
Cestou.
Pod košatou třešní u silnice hrá si dítko; vedle něho sedí stařenka. Já děcku hladím líce a pak táži na jeho se jméno, ale děcko všecko udiveno na mne hned, hned na stařenku hledí. „Čí to dítko?“ stařeny se ptám. „ „To mé vnouče: nejstarší má dcera návštěvou k nám z Vídně přišla včera a já teď se s Němci smluvit mám –“ “ „A což vnouče nerozumí česky?“ „ „Ani slůvka – je to věru k pláči“ “ – a již slza oko ženě smáčí. Také mně se náhle zkalil zrak, když jsem hladil obličej ten dětský, a v mou duši jako černý mrak myšlénka se těžká náhle klade: Zlaté dítě, srdce tvoje mladé odcizeno nám a sotva tuší, matka vlasť že pláče o tvou duši. – 14
Pod „Skalami“
Hasne den a šero k zemi padá. Vyšel měsíc. – Pojď, má ženo mladá, na břehu se loďka houpe malá, vstupme v ni! – Již vesla zašplouchala. Nad hlavou nám jako strážci dobří zdvihají svá čela skalní obři, v omšených jim hlavách leží dumy, ale málokdo jim porozumí. Bezděky jsem z rukou pustil vesla a má mysl v minulosť se nesla... Nad Orlicí, která šumí tiše, pevný hrad jak orlí hnízdo stojí; spuštěn most – hle! rytíř ve své pýše s lupu vrací s družinou se svojí. V hodovní síň chvátá bujný pluk a již hrad zní rozpustilým smíchem. Hlubokým však náhle nočním tichem vzduchem zachvěl rohu táhlý zvuk. S heslem „císař Karel“ v okamžiku 15 četné vojsko vtrhlo do nádvoří, nad hlavami zpitých hodovníků pochodní již dravčí hnízdo hoří, s rachotem se řítí tvrdé stěny, v rumy právě štíhlá věž teď klesla... Procitl jsem, uchopil se vesla, zlekán hledím v klidné oko ženy. Nepohnutě jako strážci dobří nad námi tu stojí skalní obři, dub jen starý v jejich loktech šumí tesknou báji... Kdo jí porozumí? 16
V poledne.
Píšťaly zvuk rozlehl se táhle. Poledne. – Hned oněměly stroje, z přádelny se vyhrnuly náhle dělníkův a dělnic valné roje. Pestrý je to zástup: napřed letí z lavic školních odcizené děti, dívky pak, jimž v prachu líce blednou, dále za žen řadou nepřehlednou jinoši a muži plní síly, za nimi se starci k zemi chýlí, dlouhý pak ten průvod uzavírá hlouček stařen, které kašel týrá. Zástup řidne, po druhu druh ztrácí v chatách se; vždyť za hodinu opět píšťala je svolá k nové práci – proto rychle – oběd čeká. – Oběd! 17 Trpký posměch v slově tom se skrývá: brambory a chleba suchá skýva, doušek vody – – toť ten oběd krátký všední den i na veliké svátky. Dobrý lide! Mozolnou tvou dlaň v duchu tisknu; svoji česť si chraň, nelekej se bídy, hořké nouze... poctivě kdo živ, ten šťasten pouze! 18
Na mezi.
Na mezi se zástup malý – drobotina dětská – válí, smích a jásot z hrdel zvoní. Ale náhle jak by do ní kouzelná se vlila síla, v klubíčko se mládež svila, mír a jásot prchly rázem: hned se vzchopí, hned zas na zem padají a v pádu mnohý vysoko své zdvihá nohy, souseda se za šos chytá, a již s vlasem se mu splítá vítězova ruka malá... Bouře dlouho netrvala, mír a klid se vrátil brzy; na tvářičkách ještě slzy, ale z oček skotačivá veselosť se opět dívá. Žehnám vám, vy děti zlaté! Kéž jen nikdy nepoznáte sváru, v národů jenž těle rakovinou věky celé šíří se, je ničí, tráví... České děti, buďte zdrávy! 19
Koncert.
Les všem známým na neděli překvapení velké chystá: objednán sbor pěvců celý: slavík – slavný koncertista –, řady sýkor, žluv a dlasků, křivonosek, sedmihlásků, pestré sojky s černohlávky, havrani a straky, kavky, kukačky – a všem těm v čele mistři drozdi – skladatelé; stromů sbor pak zahraje na dudy a šalmaje. Pozvánky ač nejsou v modě, posluchačů dosti bude; vždyť to vstupné je tak chudé: trochu lásky ku přírodě. – 20
Do kostela.
Do kostela po silnici bílé k městečku jde vesničanů řada: vetchý stařec šedou hlavu chýle opírá se o hůl, snacha mladá vedle kráčí – hvězda v jeho stáří; statní muži opálených tváří hovorem se baví o počasí a jak žito bude sypat asi; švarné selky radují se z toho, slepice že jim teď nesou mnoho; dívky pak se těší vyšňořené na pouť, jež se rychlým krokem blíží; za nimi se mužská chasa žene – což se mnohé děvče naohlíží! Chci se vsadit, že z těch dívek mnohá o hocha jde prosit Pána Boha, mnohý zrak že na hezounké tváři utkví spíše nežli na oltáři. 21
U trati.
Tichým krajem za šera jako hrozná příšera pod lesnatou, temnou strání, jež se zvolna k trati sklání, zastřen v hustý dýmu mrak s hukotem se žene vlak. Jako saň, již líčí báj, v útulný se řítí kraj, syčí, vine se a točí, rudý plamen sálá z očí, pod obrovským tělesem stená a se chvěje zem. Stojím u trati a zřím, jak se rozprchává dým, a v mé duši náhle vzniká bol, jak zřel bych nešťastníka, příšeře jenž v náruč pad’; mrtvý jeho zrak dí: hlad! 22
Nedělní jitro.
V myšlénky jsem zabrán stanul v lese. Jsem tu jako v chrámě: nad mou hlavou smaragdová stromů klenba pne se a mně zdá se, andílků že smavou tvářičku zřím v listí kolkolem. Modré zvonky ve vysoké trávě na mši svatou sezvánějí právě, les se chvěje sladkým hlaholem. Dozvonily – posvátný klid všude... Ale náhle v chrámě divný ruch: zvuky sladké dorážejí v sluch, jak když někdo na housličky hude, mohutný teď chorál zazvučí, jak by v skrytu hrál kdos na varhany. V svaté hrůze hledím na vše strany, s rozpjatou pak padám náručí... V srdce, jež mi mocněji teď bije, vchází kněžka – božská Poësie. 23
Vzpomínka.
Před hospodou zastavili kramáři se s křikem; chudí koníci dva bílí stojí před vozíkem Pohled na ně zabolí tě: jsou jen kosť a kůže, že jim žebra každé dítě spočítati může Stojí, jak by vzpomínali, kterak se jim vedlo, dokud ještě nosívali na svém hřbetě sedlo... Jednou za krásného rána ubíhali k lesu; jeden nesl svého pána, druhý baronessu. V lesním šeru v krátké době, v nestřežené chvíli, mladí lidé trochu k sobě blíž se naklonili. 24 Kterak asi oba ruče v zanícení zchladli, když tu místo do náruče s koně na zem spadli! Koně, kteří navrátili s prázdnými se sedly, za trest podle noty sbili a pak na trh vedli Těžce krutou ránu nesli, jíž je ranil osud; však těch plných panských jeslí vzpomínají dosud. 25
Večerní klid.
Modrý les už leží v stínu, za hory jde slunko spat, polehoučku na krajinu lahodný se snáší chlad, ve přírodě věčně krásné život zvolna slábne, hasne... V míru svatém kraj si hoví, chvílemi jen ozve se malé ptáče v blízkém křoví, sova houkne po lese – a zas ticho... V takém klidu kdo by tušil lidskou bídu? – 26
Slavný pohřeb.
Se splavu vlnky se vesele honí, shrbená vrba se nad vodu kloní, stále se v křišťálném zrcadle shlíží, vidí, jak slábne a smrť jak se blíží Přál bych ti, stařenko, aby tvé tělo slavnější smrť nežli družky tvé mělo: Sekyry ostří ať mine tvé šíje, boží ať posel se v čelo ti vryje; pochodní blesky ti zasvitnou rudé, vichřice nad tebou kvíleti bude, pohřební zpěvy ti zahučí hromy, vzdechy a stony tě oželí stromy, těžkými slzami zapláče nebe, houpavé vlnky pak, stařenko, tebe do hrobu ponesou – na moře siné... Můž’-li kdo toužiti po smrti jiné? 27
Ve starém hradě.
Svědku zašlé lepší doby, opuštěn tu stojíš v kraji, ne však chud a bez ozdoby; bohatství tak mnohých věků v šerých jizbách tvých se tají, dech že vázne ve člověku, na poklady když se dívá bez ladu tu nakupené; někdy upomínka tklivá do očí ti slzy vžene, jindy jako pro úlevu pěsti svíráš v svatém hněvu... Ve velké jsem stanul síni, hlučné kdys, však mrtvé nyní. Se zdi hledí z rámů tmavých hradní páni v plné zbroji, naproti nim v pestrém kroji řada paní usměvavých. 28 Po stropě a v koutech visí meče, oštěpy a dýky, jimiž rytířové kdysi rozráželi vrahů šiky. – Dlouho stojím v zadumání – myšlénka se v duši plíží: jak by se as mladí páni, hradu noví dědicové, v cizině již kdesi hýří, v těsném fráčku mody nové, prohýbali pod krunýři, pod velikých mečů tíží; vždyť už pro bičík jen malý sotva stačí jejich svaly... 29
Rybář.
Řeka je mu světem celým, u ní stráví mnoho dní s obličejem zkamenělým; – řekl bys, že sní. Nedbá, že v něj slunce pere, pot že hrne po líci, jenom když mu rybka bere, škube udicí! A když se mu rybka chytne, stane se s ním pravý div, po tváři mu radosť kmitne – vidět, že je živ. Trpělivosť vzácné krásy dána jemu údělem – – Dobrý muži, ty jsi asi vzorným manželem! 30
Náš ponocný.
Nejlepším byl mužem z vojska všeho, otužilý mnohé bitvy vřavou, slovutného otce Radeckého kamarádem byl a rukou pravou. V Italii viděl krve dosti, u Verony byl a u Piacenzy, všude konal divy statečnosti, všude věnčen vítěznými věnci. Hrdinou dřív – nyní v nočním čase hlídá svoje bratry klidně spící; někdy nad skleničkou zadumá se, na schodech pak usne před radnicí. Snad že sní pak o krvavém boji, o velikých dobách plných slávy či snad o tom, kterak řečí svojí černookým Vlaškám pletl hlavy – – 31
Kalkant.
V kostelíčku nevelikém v dobré shodě s varhaníkem tlapal měchy podle not, nohou nešetřil ni bot. Netlape již. Vrásky v lících jen se plíží po ulicích, kašel má a krátký dech, – uchází mu vlastní měch. 32
Naše divadlo.
Tvůj obraz, malé divadélko chudé, v mé mysli věčně hvězdou zářit bude. Vím, s posvátnou jak úctou z úzké síně jsem vcházel v hlediště jak do svatyně; vím, jak můj zrak se pásl na oponě, jak hltal na ní obrovského koně, jak divil jsem se Břetislavu s Jitkou, jenž pevný řetěz rozťal zbraní břitkou; vím, kterak náhle dech se ztajil ve mně, když za oponou zvonek zazněl jemně, a naposled když opona již spadla, jak nerad jsem se loučil od divadla... Však zlatým písmem zapsán v duši mojí ten večer krásný, ve třpytné když zbroji, kol hrdla řetěz, jenž se sluncem blyští, jsem poprvé se octl na jevišti! Tak oblažuje vzpomínka mne tato, že nedal bych ji za stříbro a zlato. Tvůj obrazobraz, malé divadélko chudé, v mé mysli věčně hvězdou zářit bude! 33
V zámeckém parku.
Statné lípy věkovité stinnou alej tvoří a jak hnízdo poloskryté zámek se v ni noří. Nejstarší z lip zve mne k sobě: K mým si nohám sedni; vyprávět co budu tobě, nejsou věci všední. A již v minulosť se vrací, paměti své snuje: o tom, kolik generací v zámku pamatuje; ve vzpomínce vřele chválí zlaté ony časy, dokud ještě pudrovali páni sobě vlasy; vzpomíná si, jaký býval čas to ještě hezký, dokud v těchto místech zníval jenom hlahol český; 34 želí, že ten hlahol sladký rychle odtud mizí a že děti české matky mluví řečí cizí. Náhle lípa hovor tají – „Slyš jen!“ šeptá tiše... Na blízku mne štěbetají gouvernantky z říše. 35
U hrobu dítěte.
Na hřbitov mne procházka má vedla. Malé dítko pohřbívali právě; nad růvkem jsem stanul a v mé hlavě myšlének se divných pásma předla... Čím to dítko mohlo býti světu? Duchem snad, jenž v taje všecky vidí, velikánem, dobrodincem lidí – a zlá smrť je skosí právě v květu! Či by z něho padouch byl, jenž drtí nejsvětější svého lidu práva, svoji vlasť jenž bídně zaprodává? – Snad že dobře mířila jsi, smrti! – Rakvička již uložena v hrobě, pásmo myšlének pláč lidí ruší; jediná jen prochvívá mou duši: Jak jsi šťastno, nevinné ty robě! 36
Se hřbitova.
Bol v duši šel jsem se hřbitova, má duše všecka pohřížena v hoři. Teď vzhlédl jsem – hle! západ nachem hoří a v brzku slunce svoje šípy schová. Ó přírodo, jak’s krásna, věčně nová! Tvé velebnosti v obdivu se koří a v úžasu a bázni vždy se noří v tvé krásy hloubku mysl básníkova! – Kdes v dáli zazněl zvonek na klekání, kraj všecek mlčí, všude božský klid a s beder svoji únavu vše střásá. Co v duši mé se dálo, nevím ani, jen vím, se náhle zvlhla moje řasa a ret můj že se zachvěl: Žít chci, žít! 37 Úplněk. Vždycky mně říkala babička, měsíček v úplňku je-li, abych se dobře naň podíval, že to král David je celý. Od těch dob dívám se, v měsíci David král na harfu hrá-li. Babičku odnesli na hřbitov... probuď ji, Davide králi! 38
Mému klavíru.
Můj klavír stojí zanedbán a tich a s výčitkou se němou na mne dívá. – Mám k tobě sednout? – Hráti byl by hřích, když příroda mně celá hrá a zpívá. A jak mi zpívá! Nikdy ze strun tvých má neumělá ruka nevyloudí tak sladkých písní, trilků jásavých, jež skřivanovi z hrdélka se proudí. A kdyby přišel třeba Musy syn a rozechvěl tvé struny nejvřeleji, přec píseň jeho bude pouhý stín té písně, kterou v houští drozdi pějí! Ó jen mi spílej, věrný druhu můj, a hlasně reptej, stále že jsem v poli; jen probůh! nemlč: němý pohled tvůj víc nežli slova nejpříkřejší bolí. Až nivy uspí seveříku dech a zima přijde v bílé říze svojí, pak budem spolu v těsných města zdech zas celé dni a nic nás nerozdvojí! – – – 39
Po krupobití.
Boj živlů dobouřil. Hrom doburácel i shasl blesk, jenž oslepoval zraky, a vichr, před chvílichvílí, jenž stromy kácel, v dál žene těžké, ledu plné mraky. Kdo v dusné jizbě, okna otevírá a plným douškem pije vzduch teď svěží, co venku mládež kusy ledu sbírá a vodou brodí se, jež v stoku běží Tak bezstarostné děti si tu hrají a nevědí, že bída hrozí kraji; jsou blaženy, že v tváři starostlivé svých živitelů nedovedou čísti, kde z každé vrásky mluví slovo tklivé: Ach, drahé děti, co budete jísti? – 40
Všude život.
Mně věčný nářek měšťákův se hnusí, že mnoho nudy na venkově zkusí. Těch ubožáků, krátkozrakých lidí! Můj aspoň zrak jen život všude vidí: mně nevšední tu podívané skytá luk koberec i cesta kamenitá, strom, pod ovoce tíhou který klesá, trs ostružin, jenž zbloudil na kraj lesa, keř, pěnkavy jenž mladé v loktech hýčká, krov, pod nímž hnízdo lepí vlaštovička, i chudý bodlák, u cesty co stojí, hmyz nesčetný, jenž ve vzduchu se rojí, i pavouk, který v koutě přede hravě, i kapka rosy, jež se třpytí v trávě. Tak v knize přírody dí každý list; kdo jinak mluví, neumí v ní číst! – 41
U stodoly.
Na pšenici zlatou klepy! klepy! klepy! jako podle taktu dopadají cepy. Paže pravidelně zdvihá se a padá, plnému vždy klasu těžkou ránu zadá. Časem smích se mísí v pravidelné tepy, někdy přehluší je pomluvy a klepy. 42
Obrázek.
Vyhledal jsem místečko si vhodné, odkud vábná vyhlídka mi kyne: U mých nohou leží město rodné, jím se jako stříbrná niť vine tichá řeka, na jejím se břehu se shrbenou vrbou olše střídá a jez mnohý překáží jí v běhu; statný topol vlídný zámek hlídá, z dálky znáti střechu jeho rudou; se zámku se zrak můj zvolna šine na všecky ty vlídné domky jiné, na poslední chaloupku až chudou Kolem města útulné zřím vísky, poloskryty v sadů zeleň svěží jako bílé stádo ovec leží, na vršku jich pastýř – kostel nízký. Nade mnou se klene blankyt jasný, vzduch i země plny zpěvu, plesu – – A ten celý obrázeček krásný obklíčen je modrým rámcem lesů. – K západu se chýlí slunce rudé, vzdálené se vrchy v mlhu halí... Po tobě, ty koutečku můj malý, nejvíc se mně v dáli stýskat bude. 43
Prší.
Z hluboka se ozval hukot hromu – a již všecko s polí chvátá domů Pasáci tu s hlavou obnaženou – aby rostli – krávy s pastvy ženou, dívky, chráněny by vlasy byly, přes hlavu si sukni přehodily. Řídké kapky v hrachovišti šustí, ale brzy hustější se spustí – hoj, už prší! Všecko prchlo – jenom já se ještě v polích toulám, nelekám se deště; s klobouku mi teče – nedbám na to, vždyť prý padá hospodářům zlato – Ať jen prší! 44
Stesk.
Chtěl bych, než mi líce zblednou, tolik moci míti, bych své mládí ještě jednou mohl přikouzliti Za čtvrt věku, Bože milý, jaké jsou to změny! Z hochů muži plní síly, z dívek statné ženy. Těch, kdo lepší časy znali, řada zvolna řídne a s nimi se také málí chaloupky jich vlídné. Miluji je neskonale, chaloupky ty prosté, a ta láska má k nim stále mohutní a roste, že chci býti v říši stínů, ležet v zemi chladné, nežli v smutnou rozvalinu poslední z nich padne. 45
Zahrádce.
Maličká má zahrádko, jako dlaň jsi pouze – a přec budu za krátko po tobě mřít v touze. V křoví stinném objetí sní se ach! tak krásně, na každičké na sněti visí kouzlo básně. Něžně chováš v loktech svých dítky z květné říše, usmívá se každé z nich, každé vůni dýše. O zelený ptáčkům byt nikdy nemáš nouze – – Jaký div, že budu mřít po tobě zas v touze?! – – 46
Předtucha jeseně.
Po nebi se mraky ženou, marně slunce hledá zrak, pod oblohou zachmuřenou papírový lítá drak, vítr fouká se strniska – jeseň už je blízka! Na kostelní staré věži vlaštovek se sletl sněm, odtud rychlý posel běží, zprávu nese družkám všem, sousední jež hostí víska: jeseň už je blízka! Známé lesy v závoj halí šedá mlha často již a ta mha též zrak můj kalí, v duši tesknou padá tíž, divně se mi hrdlo stiská – Jeseň už je blízká. 47
Duma.
Pusta jsou pole kol do kola, makovin šustí jen stvoly, veselý ohníček plápolá na každém skoro již poli; z pýřky dým dusivý po zemi těžce a líně se plazí, vítr jak potřásá větvemi, listí mi do vlasů hází. Známou se rozhlížím krajinou, v oči se derou mi slzy... Cizí ach! kraje zas přivinou v náruč mne chladnou již brzy. Největší práce až nastane tobě, můj stařičký pluhu, podzimní vítr mne zavane daleko od rodných luhů... 48
V nemoci.
S lože, na němž horečka mnou zmítá, oknem hledím za velikým drakem, který nad protějším domem lítá stále výš, až zdá se splývat s mrakem. Teď mi zmizel. – Ve stesku a touze čelo vlhne potu krůpějemi... Hmota vzlétá k nebi, člověk pouze – přírody pán – připoután je k zemi! 49
Zase venku.
Zlá nemoc prchla – v přírodě jsem zase! Vy usměvavé, zlatoskvoucí nivy, vy písně ptačí sladké, různohlasé, ty čilá řeko, lese zádumčivý i šedá skálo – buďte pozdraveny! Jsem opět u vás – Bože, jaké štěstí! Dřív zrak můj čtyři poutaly jen stěny, teď volně sobě všude dráhu klestí. Duch trpěl s tělem: v touze neskrocené chtěl v modro, které nad zemí se klene; jsem opět zdráv a v duši blaze je mi, že připoután je člověk k matce zemi... 50
Hroudě.
Ty šedá hroudo, lidského co potu jsi vypila – a stále prahneš žízní! Již mnohou bouři přečkalas a psotu a mlčky trpíš, pluh když tebe trýzní či těžkého tě koně noha drtí Jen krátký oddech – a již opět zrní a s ním i všecku naděj v tebe kladem’. Jak bude dál? Zda naděje se splní či bude kraj náš hořkým strádat hladem? Jeť v tobě símě života i smrti! – – – 51
Prosba.
Jen o to prosím, pane Bože milý: Těch málo dní, těch několik jen chvílí, co v rodišti svém ještě strávit mohu, Své zářné slunce připni na oblohu, ať na ten boží svět se v plné kráse den celý dívá, vlídně usmívá se; a když se večer slunko k spánku schýlí, pak vyšli zase měsíček Svůj bílý a tisíce hvězd rozsvěť na nebesku, by rodný kraj se stápěl v jejich lesku; dej lesům ještě trochu letní vůně, vlož ptáčkům v hrdla nejkrásnější trilky a sílu srdci dej, jež hořem stůně, by sneslo trpké rozloučení chvilky! 52
Mému rodišti. (Doslov.)
Čas štěstí minul, – konec všemu blahu! Ó rodiště mé drahé, milované, zas jako poutník stojím na tvém prahu a po líci mi těžká slza kane! Kol svatý klid – kraj dřímá ještě celý... Teď v městečku se zvony rozzvučely; ten hlahol jejich od dětství mi známý dnes truchle zní a srdce rozdírá mi. A bezděky již spínám ruce svoje a za tebe, mé hnízdečko, se modlím, bys jako vítěz vyšlo z toho boje, jenž uchystán ti cizákem je podlým. Ten cizák, jenž nám odvěkým je vrahem, svou zbraní míří po tvém srdci drahém; rád dítko vyrval z náruče by matky a cizí řeč dal za jazyk mu sladký – – Buď požehnána, kolébko má zlatá, a s Bohem buď! – Čas rozloučení chvátá – jen ještě pohled nekonečně dlouhý... V mém srdci pusto – zbyly jenom touhy... 53 OBSAH.
Strana Mému rodišti7 „U svatého Prokopa“9 Doma nejlépe10 Přede žněmi11 Píseň12 Ve žních13 Cestou14 Pod „Skalami“15 V poledne17 Na mezi19 Koncert20 Do kostela21 U trati22 Nedělní jitro23 Vzpomínka24 Večerní klid26 Slavný pohřeb27 Ve starém hradě28 Rybář30 Náš ponocný31 Kalkant32 Naše divadlo33 V zámeckém parku34 U hrobu dítěte36 Se hřbitova37 Úplněk38 Mému klavíru39 Po krupobití40 Všude život41 U stodoly42 Obrázek43 Prší44 Stesk45 Zahrádce46 Předtucha jeseně47 Duma48 V nemoci49 Zase venku50 Hroudě51 Prosba52 Mému rodišti53
E: aš; 2004 [55]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Tomek, Ferdinand; Otto, Jan
(Nákladem spisovatelovým. Tiskem J. Otty.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Věnování: Špindler, Ervín
(Svému krajanu, slovutnému pánu, panu Ervínu Špindlerovi, spisovateli, zemskému i říšskému poslanci, starostovi města Roudnice věnuje Ferd Tomek.)