Zase venku.

Ferdinand Tomek

Zase venku.
Zlá nemoc prchla – v přírodě jsem zase! Vy usměvavé, zlatoskvoucí nivy, vy písně ptačí sladké, různohlasé, ty čilá řeko, lese zádumčivý i šedá skálo – buďte pozdraveny! Jsem opět u vás – Bože, jaké štěstí! Dřív zrak můj čtyři poutaly jen stěny, teď volně sobě všude dráhu klestí. Duch trpěl s tělem: v touze neskrocené chtěl v modro, které nad zemí se klene; jsem opět zdráv a v duši blaze je mi, že připoután je člověk k matce zemi... 50