Mému rodišti.
(Doslov.)
Čas štěstí minul, – konec všemu blahu!
Ó rodiště mé drahé, milované,
zas jako poutník stojím na tvém prahu
a po líci mi těžká slza kane!
Kol svatý klid – kraj dřímá ještě celý...
Teď v městečku se zvony rozzvučely;
ten hlahol jejich od dětství mi známý
dnes truchle zní a srdce rozdírá mi.
A bezděky již spínám ruce svoje
a za tebe, mé hnízdečko, se modlím,
bys jako vítěz vyšlo z toho boje,
jenž uchystán ti cizákem je podlým.
Ten cizák, jenž nám odvěkým je vrahem,
svou zbraní míří po tvém srdci drahém;
rád dítko vyrval z náruče by matky
a cizí řeč dal za jazyk mu sladký – –
Buď požehnána, kolébko má zlatá,
a s Bohem buď! – Čas rozloučení chvátá –
jen ještě pohled nekonečně dlouhý...
V mém srdci pusto – zbyly jenom touhy...
53
OBSAH.
Strana
Mému rodišti7
„U svatého Prokopa“9
Doma nejlépe10
Přede žněmi11
Píseň12
Ve žních13
Cestou14
Pod „Skalami“15
V poledne17
Na mezi19
Koncert20
Do kostela21
U trati22
Nedělní jitro23
Vzpomínka24
Večerní klid26
Slavný pohřeb27
Ve starém hradě28
Rybář30
Náš ponocný31
Kalkant32
Naše divadlo33
V zámeckém parku34
U hrobu dítěte36
Se hřbitova37
Úplněk38
Mému klavíru39
Po krupobití40
Všude život41
U stodoly42
Obrázek43
Prší44
Stesk45
Zahrádce46
Předtucha jeseně47
Duma48
V nemoci49
Zase venku50
Hroudě51
Prosba52
Mému rodišti53
E: aš; 2004
[55]