„U SVATÉHO PROKOPA“.
Vše na mne volá: dítětem buď znova!
Chci poslechnout. – V les známý vcházím zas;
vchod jeho hlídá socha Prokopova
a u nohou se světci plazí ďas.
Zřím dětství svého dávno zašlá léta:
zde modlívala vždy se druhů četa,
by na jahodách v lese měli štěstí
a víly zlé by nesvedly jich v scestí.
To zřím – a padám na kolena hned
a modlitbou se vřelou chvěje ret:
Ó, Prokope, ty český světče pravý,
jenž cizáků jsi vybičoval davy,
když prznili tvé sídlo nad Sázavou,
ó, povstaň z hrobu, povstaň, muži svatý,
svou velebnost a sílu světu zjev:
jen brvou pohni nebo zatřes hlavou –
a cizáci, již střebou naši krev,
snad ukáží zas vlasti naší paty! –