MATKA.
Časně z rána za tmy spěchá za svou prací,
pozdě večer za tmy domů se zas vrací.
Lesům do vlasů své zlato slunce vplítá,
ale nezabloudí dusné do továrny,
na zčernalé stěny hustý prach kde lítá,
sterých strojů hrčí nápěv jednotvárný.
U stroje den celý stojí mladá matka,
nejmladšího děcka – ještě nemluvňátka –
vzpomíná, jež doma, než se k němu vrátí,
s pětiletou dcerkou musí zanechati;
vzpomíná, jak tiše někde v koutku hrá si
a zas kterak pláče po matičce asi.
Několik jen krokův od továrny k chatce...
prudce zabušilo srdce mladé matce,
nevýslovná touha zchvátila ji všecku, –
aspoň na okamžik musí k svému děcku!
Dozorce se vzdálil, – nuže, ku dítěti!
A již z dusné síně mladá žena letí.
Stojí u řeky – hle, na protější straně
ve trávě si hrají děti její obě.
Zaplesala matka, zavolala na ně,
zatleskalo dítě ručkama – –
V té době
dozorcův hlas drsný volá ženu zpátky.
Zakmitla se slza v oku mladé matky,
na své dítky ještě bolně usmála se,
ke svému se stroji smutně vrací zase – – –
Proč je také matkou, proč jen strojem není?! –
Teď jí za trest ještě strhnou se mzdy denní.