POHŘEB SEBEVRAHA.
Nad zemí, jež jako v smrti leží,
visí příkrov – těžká, černá mračna,
časem v dáli jako šelma lačná
zařve hrom a po obloze běží,
pod krovy si vítr každou chvíli
lehne a tam kvílí.
Za tmy smutný průvod kráčí branou
bez kněze a kříže, zvony mlčí,
kolem rakve jako zraky vlčí
pochodně a svíce větrem planou,
temné postavy jak duchů zjevy
pějí žalozpěvy.
Ubožák, jejž těsná rakev chová,
celý život zasvětil jen práci;
však co dlouhá léta stavěl, kácí
za noc drzá ruka zločincova;
ráno v lese nalezli jej druzi, –
visel na haluzi.
Před hřbitovní zdí hrob jeho bude.
Za to, bídný, mrzký sebevrahu,
že jsi nechtěl u cizího prahu
almužny se dožebrávat chudé,
nemůžeš přec ležet mezi všemi ve svěcené zemi – – –
45