Již ve vlas myrtu vetkli podle zvyku
i závoj dlouhý obličej skryl bledý,
když přece ještě jednou – naposledy –
práh překročila svého pokojíku,
jenž jediným snů dívčích svědkem býval.
A sotva zřela známé stěny kolem,
vráz sevřelo se srdce prudkým bolem
a z očí vřelý vyřinul se příval,
co vedle v jizbě družičky zněl smích.
Byl krátký jen to výbuch žalu; v chvatu
teď otočila klíčem ve dveřích
a šustíc těžkým brokátem svých šatů
v kout zaměřila, v palem zeleň sytou
kde drobounký se nořil stolek psací,
v tom zásuvku teď otevřela skrytou,
v ni pohlédla – a znovu v oko vrací
se slzný proud. Hle, podobizna muže,
jež stopy jeví slz i celování!
Teď k obrázku se dívka níže sklání,
zas bledým líčkem prokvétají růže,
teď přitiskla své rtíky k němu vřele.
A zamlžené její zraky šinou
se nyní v stranu pokojíka jinou,
kde stojí klavír se Smetanou v čele.
Roj vzpomínek jí tryskl krásnou hlavou:
tam vedle něho prvně sedala
co malá žačka, dítě bezmála,
tón první ze strun loudíc rukou hravou;
čas letěl dál – již v pannu vzrostlo dítě;
a jednou – jak se stalo, neví ani –
tisk’ učitel ji k sobě znenadání
a zajíkavě šeptal: Miluji tě! –
Pak přišla doba blaha – však jen krátká –
Kdo vypsati by mohl její žal,
když oznamovala jí jednou matka,
že blízký statkář o ni požádal?!
A nadešly jí chvíle v pláči mnohém.
Hře na klavír hned konec učiněn
a za drahého učitele jen
list přišel, v němž jí tklivě dával „s Bohem!“
Hle, tady leží osudný ten list;
již chvějící se rukou po něm sahá,
však nelze – nelze pro bolest jej číst.
Zrak přelétl jen řádky, ruka drahá
jež slzami a krví napsala tu,
a náhle děva pokročila v chvatu,
kde svítila zář ohně z velkých kamen.
Jen ještě jednou list i podobiznu
teď zlíbala – pak obé vrhla v plamen.
A klečíc na svou dívala se tryznu,
jak sterými ji svými rameny
vráz objímají žluté plameny,
jež démonickou svojí ničí silou
tu miláčkovu hlavu ušlechtilou
i písmo jeho drahé; chvíli ještě
tři krátká slova z rudých jisker deště
se v tvář jí smála: Zdráva, šťastna buď! –
Teď zmizela i ta – je dokonáno – – –
A náhle se jí zdálo, její hruď
že prázdná jest, že v noc se mění ráno;
a jako od hrobu, v nějž zahrabali
jí vlastní srdce, tam se potácela,
kde společnost již shromažděna celá,
kde s touhou čeká ženich v novém fraku,
jenž účesu dnes obzvláště byl dbalý,
by lysinu skryl všetečnému zraku.