REMINESCENCE.
Když po skalách své stíny soumrak stele,
duch vracívá se do těch dávných dnův,
kdy v těchto místech Beneš Heřmanův
tak slavně potřel zpupné nepřátele.
Zřím staré Čechy, chrabré bojovníky,
již v zápas s veselou jdou na rtech písní,
i klnoucích jim vrahů četné šiky,
jež dole pod samou se skalou tísní.
A boj se rozpoutal! Skřek, ryk a řev
se vůkol vzmáhá, v štíty mlaty buší,
tak mnohý s kletbou vypouští svou duši
a proudem teče kouřící se krev.
Teď výkřikem se náhle zoufalým
vzduch otřásl; hle, se skal v hloub se řítí
déšť balvanů a dole pod skalím
jen stony slyšet drcených a vytí – –
122
Děs pojal mne, že vzchopil jsem se maně
a rukou přejel oči. Přelud prch’.
Je ticho vůkol – klidný dol i vrch
a mroucí slunko usmívá se na ně.
Však teď! To není přelud! K sluchu zas
mi doléhají zvuky cizí řeči.
Zda bdím či sním? Což vrátil snad se čas,
kdy Sasíci tu řvali v smrtné křeči?
Ne, ztiš se, duše! Křik ten zdivočilý
je ze rtů dcer a synův Israele,
již ,Wacht am Rhein‘ tu mohou vřískat směle;
jsouť jako pěna Čecháčkové milí.
123