SVĚTLÉ PAMÁTCE MISTRA JANA.
(1913)
Již bezmála pět tomu století,
co nepřátelé, zlobu v bledém líci,
Tě stihli, Mistře, slovem prokletí
a potom Tebe vlekli na hranici,
z těch plamenů, kol Tebe jež se chvěly,
v Tvou rodnou zemi jiskry zaletěly
a vznítily se v požár velkolepý,
jímž Tvoje vrahy trestal vůdce slepý.
Pět věků bezmála – a dosud pálí
žár hranice Tvé srdce věrných Čechů,
v sluch dosud bije pokřik neurvalý,
jímž vzduch se třásl Tobě ku posměchu;
než dost i takových je dosud lidí,
již kacíře jen v Tobě, Mistře, vidí
a kteří, kdybys ožil, v téže chvíli
by hranici Ti novou postavili.
Tak mnoho za pět změnilo se věků,
tak mnohé ve hrob klesly ideály,
141
jež nezakořenily ve člověku,
a nové zase v jeho hrudi vzplály;
Tvůj pouze obraz, Mistře, beze zněny
mu zůstal v duši, leda větší ceny
že nabýval, čím více pochop líný
naň metal svoje jedovaté sliny.
Tvůj vděčný národ, Mistře, dlouhou řadu
let vzpomíná Tvé mučednické slávy,
Tvou na památku prostřed pyšných sadů
i v chudých vískách pomníky Ti staví –
a za krátko již nad ně nade všecky
se hrdě vztyčí výtvor umělecký,
jejž v místě krví posvěceném Praha
Ti postaví – měst českých máti drahá.
Však trvalejší žuly nebo kovu
ten pomník jest, jejž ve svém srdci každý
jsme Tobě vztyčili! Duch bez okovů
se k Tobě nese, Tvůj je, Mistře, na vždy!
O, kéž by plamen lásky naší k Tobě
vždy mocněj plápolal, jak v hrozné době
žár oné hranice se vzmáhal klaté,
kde zmíralo Tvé velké srdce zlaté!