UČITEL NÁRODŮ.
Kam zrak se šine, všude sníh a sníh,
jím doly zbělely i vrchu témě,
spí luh i hvozd, je mrtvé ticho v nich
150
a na kost mrazem krutým ztvrdla země.
Hle, zástup jakýs v nevlídný ten čas
se ku hranicím země zvolna blíží;
ten zástup valný jest, však ani hlas
se z něho neozve, než každý hříží
se v myšlenky své trudné. Výš a výše
dav stoupá mužů, starců, dětí, žen –
a prudčeji vždy sever v tvář jim dýše.
Teď stanul průvod jako přimražen –
jsou na pomezí. Slyš, teď z nenadání
se z četných hrdel ozval mocný zpěv,
pěl zástup mužů, starců bílých skrání
i dětí, stařen, žen a jarých děv;
a zní ta píseň stále mohutněji,
až v sluch teď vítr nese slova její:
„Nic nevzali jsme s sebou, po všem veta,
jen bibli Kralickou, Labyrint světa!“ –
Teď píseň dozněla. – O, hrozná chvíle,
kdy blízko s milou vlastí rozloučení,
že hroznější ni chvíle smrti není!
Tu stařec vetchý, hlavu k prsům chýle,
slz proudy roní z očí vyhaslých,
jež zapadají vnučce v zlaté vlasy;
tam mladý muž je, bez slzy a tich,
však s tváří bolem zrůzněnou se v krásy
své vlasti vpíjí zrakem naposledy,
co mladé ženy obličej se bledý
naň v slzách upírá; ten svírá pěst
a vraští čelo v hněvu spravedlivém,
co jiný v bolu svrchovaně tklivém
zem líbá studenou. A hle, tu jest
muž tváře velebné, jenž vůdcem davu
se býti zdá; ten mírně nazad hlavu
teď nachýlil, zrak upřel k nebes báni
a ruce vztáhl jako k požehnání.
Toť velký Amos, biskup poslední
těch Bratří uštvaných a zchudlých, kteří
svým dětsky čistým srdcem pevně věří,
že po krátké se noci rozední.
151
O, lásky té! Hle, nejlepšího syna
vlast vyhání, však on jí neproklíná,
než žehná jí; svou ruku na něj podlý
vrah vztahuje – a on se za něj modlí!
A přešly věky. Jařmo s šíje svojí
a s ducha lidstvo střáslo okovy.
Čech jako ze žuly stál v těžkém boji
a neustoupil o krok sokovi;
bylť přesvědčen, že není „dokonáno“,
že po dlouhé zas noci svitne ráno.
A ráno zasvitlo! Zas teple smál
se ovál slunka na vlast zuboženou,
kde chmury ještě zbyly, pryč se ženou,
až poslední z nich ztratila se v dál.
Vrah jásal darmo. Třebas pošlapán
a dosud z četných krváceje ran,
vstal národ z hrobu, ve mdlobách kam pouze
jej uložili v nedočkavé touze,
a s hrůzou viděl vrah, že dosud živ – –
A ptáte se, kdo vykonal ten div?
Toť dílo knihy, naší spasitelky,
a školy, jak ji stvořil Amos velký.
Ten chudý Amos, psanec vyděděný,
jenž neměl ani, kam by sklonil hlavu,
dal světu poklad nehynoucí ceny
a v cizině své vlasti šířil slávu.
Ten Amos štvaný, bědné vlasti syn,
jenž před slídiči v temný hvozdů klín
se ukrýval, byl hvězdou zvláštní krásy
či spíše zářným sluncem prostřed léta,
jež od tří věků po naše až časy
zrak poutá všeho vzdělaného světa.
O, duchu velký, jak Tě oslaviti?!
Luh širý kolem nemá toho kvítí
a nemají ho nejpestřejší stráně
ni koberce všech sadů barvité,
jež zasluhovalo by pocty té,
152
by zdobilo Tvé nesmrtelné skráně;
řeč naše, byť i zněla jako kov,
přec nemá tolik silných, zvučných slov,
by na velebný hymnus vystačila,
jenž důstojně by opěvoval Tebe.
Je příliš nepatrná lidská síla,
zde pomoci by mohlo pouze nebe:
jen chorál hromu, blesku jasný svit
by mohl Tebe vhodně oslavit!
Jsme malí tak – a Ty’s tak obrovitý!
A s důvěrou přec k Tobě blížíme se,
z nás každý vstříc Ti celé srdce nese,
jež vroucími je naplněno city;
vždyť Ty – tak velký – byl’s až dojímavě
vždy skromný při své svrchované slávě.
Nuž, veleduchu, shlédni v duši naši,
již plní svatý, nevylhaný cit,
a skloněn k zemi, nad niž neznal’s dražší,
hold přijmi, jejž Ti vzdává vděčný lid!