PLAKÁNEK.
Zlobný čas tvé změnil rysy;
klesla’s, hrdá Kosti,
ve svých zdech však vzácné kdysi
vídala jsi hosti;
mezi nimi, zvěst jak praví,
vznešený byl Vlach,
jehož býval pohled žhavý
mnohým pro postrach.
Pode hradem v nízké chatce
chudá vdova žila
s dcerkou, podporou jež matce
162
jedinou tu zbyla.
Chudá dívka, vnadami je
bohata však dost,
těch si dobře z Italie
vzácný všiml host.
Nejednou, když na krajinu
noc se vlahá snesla,
Italovi ve skal stínu
dívka v náruč klesla.
Závrať jímá vdovu chudou,
až se potácí,
pomní-li, že s dcerkou budou
sídlit v paláci. –
Husté mlhy jeseň spřádá,
sever skučí v zlobě,
slunné otčiny zas vnada
vábí Vlacha k sobě...
Přišel máj a ptáčci milí
pějí o závod;
v chatě pod hradem však kvílí
první lásky plod.
Po miláčku touha sklání
hlavu mladé matce.
Kdy se vrátí? – Z nenadání
zjevil se jí krátce:
v kočáře jel, krásná žena
v jeho objetí –
Jako bleskem zasažena
klesla k dítěti – – –
Tam, kde věž se dívá hradní
do hluboké tůně,
zavřela se voda nad ní,
srdce nezastůně.
Že však v noci slýchat matku,
163
pláč až srdce rve,
Plakánkem lid na památku
tichý údol zve.