BEZ DOMOVA.
Zas octl jsem se pod otcovským krovem.
Řad útulných mne pokojíků vítá,
vše mluví ke mně známým, vřelým slovem:
ten klavír starý, kamna kruhovitá
i židle, stoly, skříně beze změny,
dav obrazů, jež kryjí známé stěny,
vše důvěrně mi, vlídně v pozdrav kyne,
vše jako dřív – a přece všecko jiné!
Než pětkrát vzrostl do úplňku měsíc,
ves život odtud v nadhvězdnou prch’ říši...
Mé srdce, ticha mrtvého se děsíc,
vždy bije víc – zvuk jediný v té tiši.
Mne dusil příval slz, když napiav síly
jsem ze dveří zas vrávoral; v tu chvíli
jsem tušil bol, jímž první člověk zmíral,
když cherub ráj mu navždy uzavíral, – –