77. Země povrchek byl bludem mámen,

Jan Slavomír Tomíček

77.
Země povrchek byl bludem mámen, Země povrchek byl bludem mámen,
A mým slovem slunce svítilo; Citem srdce mé se rozlilo, A již měklo, co dřív bylo kámen. Již již života se jevil pramen – Však žel, peklo zas jej zkalilo; Vše se opět mrakem pokrylo – Mne jen vynes k nebi ohně plamen. Dluh můj splacen; z této jenom říše Duchův ještě vlasti do luhů Tato slova duše má ať dýše: I znič jednou již ty kruté jatky, Vymkni srdce, ducha z okruhů – A hleď přírody co svaté matky. 171

Kniha Básně (1840)
Autor Jan Slavomír Tomíček