Hřbitov.
(v Hump. 1817.)
Zde v tom místě smutku posvátného,
Kde jen tichost věká obývá,
Zde, ach z hloubky srdce lítostného
Horké vzdychání se vylívá:
Jaký pohled! všechno k truchlivosti
Samovážné bez odporu zve!
Proč se mysl vine k hnětlivosti?
K rozjímání tesknému proč lne?
Černá věže chrámu pošmourného,
Malby po zděch smutek jevící,
Kamenové stvůru ostárlého
Zbytky člověčenstva kryjící;
Zde ta zelenavá borovice,
Jejíž stíny v hroby splývají;
Tamto vytesané popelnice,
Konec všemu! tajně volají.
Svatá tichosti! jak mocně jímáš
Srdce k oustrannému tesknění!
Bez ohledu roušku zpouře snímáš,
Záhublivé dusíc vášnění.
Přistup tvore, jenž se v prachu bočíš,
Pna se z mdloby nevytěžené;
Přistup sem, tu přepatrně zočíš
Klam své touhy nedovolené.
Všemi vládne stálověký spánek –
I tím, v němž se játra bouřila;
Žádný nehádá se o svůj stánek;
Věčná svornost všecky spojila.
10
Tu se tuhé pouto rozbořuje,
Otrok pod ním více neklesá;
Závist více jiných nesužuje,
Nad neštěstím cizím neplesá.
Krásné tílko neštítí se více
Ležet podlé tváři škaredé;
Děvče, jemuž kvetla dříve líce,
Zde si více krásu nevede;
Zde se pyšný boháč za nuzného
Spolubratra více nestydí;
Kníže rozdíl stavu vznešeného,
Zvláštnost ouřadu víc nevidí.
Vybouřil tu zhoubným hněvem jatý,
Nevíří v něm vztěku ohňové;
Nehrozí tu kříž ni řetěz zlatý,
Ztroskotáni jsou tu znakové;
Strašné lidohromce, které celý
Svět nemohl spíše směstnati,
Bez obtíže smrt se mocná velí
V hrobek uzouninký srovnati.
Všecko zticha spí, a neprocitne
Žádný z hrobu povždy klidného;
Ach! v něm nikdý více nezasvitne
Světlo jitra rozedněného.
I my se tam někdy ubereme,
I my někdy přestaneme žít;
Bychom zašli, smrti neujdeme:
Nastane všem touto branou jít.
11