ZVONY VZKŘÍŠENÍ
Hle, fronta válečná!
Dnes vojsko rozloženo odpočívá
a před ním němá řada děl se stmívá,
jich hlavně zdvihlé jakby naslouchaly:
tam z dáli, z dáli
je slyšet zvonů jásot, pějí gloria,
to gloria jest Vzkříšení;
a děla jako by se chvěla,
cos probouzí se v nitru, sladké tušení,
jak by se pamět v ně zas navracela.
A děla naslouchala, hlavně zdvižené:
to hlas je bratří, hymny jejich nadšené!
Jak vpadnout by teď chtěly v hymnus jich,
však srdcí nemají!
a tichý vzdech jich potají
jak nejvroucnější modlitba se k Bohu zdvih’ –
Tak tichounce, jak padá s výše list,
hle, andělé se nesli do těch míst
a srdci stříbrnými náhle byli
a v hlavních začernalých bili.
Tu vznes’ se k výsostem jich ples
a po bojišti v šíř a dál se nes’:
„Buď Bohu sláva!
25
Ó gloria, ó gloria, ó gloria!
Ať koleno všech před Ním poklekává,
neb zlomil zloby kruh
a bratřími jsou zase druhu druh
a lásku rozezářil v světa přítmí,
jež lidstvu káže: Buďte zase lidmi!
Ó nechte krvavé své seče
a v ruce místo meče
již lamte s větví přesvatého Kříže
si míru ratolest, jež srdce k srdci víže.
Hrob opusťte, kde ve záští jste tleli,
ať vzejde i vám Vzkříšení den skvělý.
A tomu, jenž jest blízký, dni
náš jásot, ples a hymnus zni:
Ó gloria, ó gloria, ó gloria!“ – –
Hlas jejich stříbrný se v dálku vlní
a srdce hloubi plní, plní, plní...
Zas fronta válečná!
Dnes vojsko rozloženo odpočívá
a před ním řada děl se stmívá, stmívá.
Druh druhu tiskne ruku zticha
a naslouchá a sotva dýchá,
a oči jak číš přetékají vláhou
a srdce puknout chce tou tuchou blahou.
A druhu druh dí zbožně šeptem jen:
Můj bratře, pravda to či sen?!
26