Meč v pěsti ještě krví chlípí
a krvežíznivostí chví se chřípí,
co král dí:
„Měj, bože, královský můj dík,
tys dal mi vavřín vítězství,
šly miliony mečů mých a dýk
v prs nepřátel; tys byl můj společník,
tys zapaloval nenávist mou,
když chladla, a s ní vášeň zištnou,
když soucitem už lidským bledla,
bít, vraždit ruka tvá mě vedla.
Hle, pole pevniny, je rovno obětišti,
tu národové v údů těl a tříšti
v své krvi plovou jako Hostie tvá.
To tvá je žertva,
v tvou kouří adorací líc!
Jest dost to? Či chceš víc?“ –
A mlčí výsosti a mlčí dál.
Však mluví král:
„Vím, žíznivost tvou že jsem nedocenil,
tys dychtivostí krev mou zpěnil,
proud její cítím, jako by se v požár změnil.
Já vzduch tvých oblak loďmi zvířil
jak ptáky nebeskými ty,
déšť žhavý padal s nebe, šířil
děs požárů a hranic ve světy,
mé blesky města žraly,
vše pohlcovaly a rvaly,
i požehnaný život žen,
kde pučel život ještě jako sen,
vše padlo v plen.
Je pustá zem zas, z chaosu jak vstala
než člověka tvá vůle vyvolala,
zas volna myšlenek tvých roji;
mé dílo hlásá slávu tvoji,
tvé nic já obrátil zas v nic.
Je dost to? Či chceš víc?“
A mlčí výsosti a mlčí dál.
Však mluví král:
„Je lidstvo hrozen v mojí ruce
a meč můj lis je, jenž jej tiskne,
až v muce
krev bohatá jak víno tryskne
v kraj země jako do kalichu,
zkad vůně žádoucí vlá tvému čichu;
máš Hostij svou i Kalich
mých žertev počtem neskonalých,
to stáří tvoje v mladost osvěží.
Však neber světů otěží
z mých rukou. Sám chci vládnout širem,
ty nebem spokoj se tam nad vesmírem,
dál žehnej mému krvavému meči,
jím sláva tvoje vzroste větší,
to tobě přisahám.
Však vládnout chci zde sám!
Ty přivři v sladké siestě svých zřítelnic
a sni jen,
v mém meči svojí slávou zpíjen.
Neb není dost to? Co chceš víc?“
A bouří výsosti a hřímá dál,
až trne král.
To není hlas, to je milionů řev:
„Dnes tvou chci píti krev!“
Tak králi děl, jenž v úzkosti se chví,
a bleskem rozštípil jej v dví.*)