ZRAJEM...*)
Zrajem, zrajem: už jsme přezráli;
pole – vydrolené klasy,
nebe jako když se zakalí;
naše žatva shnije asi. –
Jaká radost bylo pohledět,
jakby zázrakem jsme rostli,
jeden červený a bílý květ;
ještě ptali jsme se: Dost-li?!
Sladký sen dál obraz rozpíná
jako nadechnutý na sklo;
až tu duhová jak bublina
božské nadšení v nás splasklo.
Vše se hroutí s námi zklamaně,
hanba za námi se plouží;
žezlo cizák kroutí ze dlaně,
moře naše jest jen louží.
Na půl už je ten tam Majestát,
slzu smáčkneš v oku, zněmíš;
to je ten náš vlastenecký stát?
nevíš: „pémiš dajč? dajč pémiš?!pémiš?!“
*) Původní titul: Říš rakouská nepomine...
92