SLAVNÝM PŘEDKŮM NAŠIM
Ať Husité! však naše jsou to děje
a oko jiskří, ňadro dme se výš;
jsou Otcové, já syn té epopeje,
jí hrd já nezapru a umru spíš.
To čisté nadšení, jež v srdci vřelo!
neb zač se bili, Boží byla pře;
tak v arenu šli Mučeníci smělo
a v boji za svatou se věc jen mře.
Jich „Boží bojovníci“ do Evropy
jak oblačného vojska hřmelo soud;
lví vyrývalo do věčnosti stopy,
jak plameny, jež nepřestanou žhnout.
A sláva jich šla do končin až světa,
kdo vinen, před českým se mlatem třás’;
já cítím, jak i v cévách mých krev vře ta
a jak mne cloní slávy jejich jas...
A hrdě vznáším svoje čelo k nebi
a hlásám: Z toho plemene jsem syn;
je zbabělcům se stydět zapotřebí,
však našich předků děje, to je čin!
93
Zřím zasněn řadu slavných lidu svého:
Hus, Žižka, Komenský, vše jméno ctné;
a hrom bij do jazyka slovanského,
kdo – rodný syn – by říci mohl: Ne!
94