U hrobů svých druhů.
(H. B. – J.V.)
Let sta a sta kov drahý leží v zemi
i démant jiskřivý. Zda zem je zničí?
Věk každý zanechá je bez pohromy.
A člověk? Jdi, to hrobník tobě poví.
A Vaše srdce bylo samo zlato,
však zlato, jakým slunce dýchá z jara,
květ rozvíjejíc v plnou, vonnou růži,
ó zlatá záře slunné, mužné lásky!
A tvrdé démanty, ta věčná zřídla
sršivých paprskův a jisker žhavých,
byl duch Váš mladý – vzrůstající palmy,
démanty tvrdé, ještě nebroušené.
A nyní? U hrobů teď Vašich stojím
a laju zemi, proč tak hrabiva jest,
že skvosty nejvzácnější k sobě snáší,
dřív nežli plným rozzáří se leskem?
A nikdo již těch skvostů nevykope...
Však samo nebe shlíží na vás s láskou,
pomněnky nebes nad hroby Vám sází
a každé noci zalévá je rosou.
37