U hrobů svých druhů.

František Táborský

Let sta a sta kov drahý leží v zemi i démant jiskřivý. Zda zem je zničí? Věk každý zanechá je bez pohromy. A člověk? Jdi, to hrobník tobě poví. A Vaše srdce bylo samo zlato, však zlato, jakým slunce dýchá z jara, květ rozvíjejíc v plnou, vonnou růži, ó zlatá záře slunné, mužné lásky! A tvrdé démanty, ta věčná zřídla sršivých paprskův a jisker žhavých, byl duch Váš mladý – vzrůstající palmy, démanty tvrdé, ještě nebroušené. A nyní? U hrobů teď Vašich stojím a laju zemi, proč tak hrabiva jest, že skvosty nejvzácnější k sobě snáší, dřív nežli plným rozzáří se leskem? A nikdo již těch skvostů nevykope... Však samo nebe shlíží na vás s láskou, pomněnky nebes nad hroby Vám sází a každé noci zalévá je rosou.

Patří do shluku

hrobník, motyka, rakev, kopat, hrobař, hřbitov, rýč, rov, hlína, jáma

97. báseň z celkových 461

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. OD MRTVÝCH K ŽIVÝM. (Antonín Sova)
  2. Z DENNÍKU BÁSNÍKOVA. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Jarní motiv. (Emanuel z Čenkova)
  4. XLVIII Den letní zlaté ruce vztáh’ a žehná kraji, (Adolf Heyduk)
  5. Duma v podzimním slunci. (Adolf Heyduk)
  6. DVA HLASY. (Emanuel Čenkov)
  7. PAMÁTCE BEDŘICHA SMETANY. (Ferdinand Tomek)
  8. XXIII. Zjihlá role roztouženě (František Leubner)
  9. MYSTERIUM VELKONOČNÍ. (Emanuel Čenkov)
  10. SEN JEPTIŠKY. (Vladimír Houdek)