VI. Své velké štěstí sobě bojíme se říci.

František Táborský

VI.
Své velké štěstí sobě bojíme se říci. Své velké štěstí sobě bojíme se říci.
 Jsme jako děti, které u studánky sedí, však píti bojí se a jenom do ní hledí, by nezkalili její křišťálovou líci. Jsme jako děti, které – divem rtové bledí – pohádkám naslouchají, slůvka při tom nedí, však vždy na sebe uprou zraky svoje snící, když prince se princeznou snoubí kouzelníci. A samo nebe na nás rozechvěle zírá, jak perly, zlato z nás dvou každý nosí, sbírá, však vysypať se zdráhá, strachuje se zmatku. My strojíme se stále k velikému svátku, čtem požehnání na vzájem si ve zřenici, a velké štěstí své přec nechceme si říci. 130

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský