Zamyslil, zamyslil jsem se nad listem,
jejž lehounko tak, madam, napsala jste,
jak mimo zrcadlo jdouc, na návštěvu, byste
si klobouk upravila lehkým dotekem;
mne kladivem však tluče po hlavě.
Několik pohledů, a situace
tak živá je, že starý diplomat
by rád se pochlubil tou momentkou,
ač slova volíte k svým postřehům,
jak byla by to vaše rukavička měkká;
mně hruď však sevřela až do krve.
Zřím klenbu zřícenou a sloupy zbořené,
zasutý sad a nivy slibných rozvojů,
v nich chytré lišky z doupat vylézat,
a mezi tím jen pavučiny, vrány
a netopýry zřím a nad vším černou noc.
Však černější té noci stín je černý toho,
jenž nehodně nes jméno Ježíšovo.
Noc vlčí... „Mrskati je budeš prutem železným
a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je!“
Před Ferdinandem, nenadálým vítězem,
ve chrámě vídeňském tak kázal Sabinus,
ten dobrý kapucín a věrný apoštol,
když padlých všecku krev už Bílá Hora vssála.
A v prsa bijíce se, an kouř z kadidla
chrám plnil vůní, šepotali hlasně:
„Beránku Boží, který snímáš hříchy světa –“
a uposlechli rady apoštolovy.
Ó, ještě dnes, madam, prut ten železný
my cítíme; až dosud hlava uhýbavá jest
a sedí nepevně, ač rány zavřely se v ní.
Je zastrašena, zakřiknuta ještě.
Neb ty, co pevny byly, nepoddajny,
ty padly pod mečem neb vyhasly
kdes v cizině, jí vštípivše svůj vzdor.
Však neroztříštili té nádoby, jak chtěli.
Hrnčířská nebyla. Ji rozbili sic
a obsah bohatý z ní vydrancovali,
však moci neměli, by krutě udupali
ten tajeplný srůst, jímž části rozbité
se zvolna spojovaly v nový živý tvar.
Už stojí nádoba ta živá zas, byť kusá,
a čím dál víc se plní novým obsahem.
Jen ještě zvuk v ní není kovový jak dřív,
to jest, v ní pukliny se sem tam ještě tají
a dosud nezacelily se, nesrostly.
A proto na zmar jde jí tolik obsahu.
Ach, kterak smála jste se modě našich dam,
těch urozených! „Není lehko vypsati,
jak divné dělají ze sebe figury.
Neb mezi sukní a úpravou hlavy
tak příliš osoba se ztrácí,“ píšete,
„že mají věru zrovna tolik příčiny
si napsat na záda ,Totoť jest žena‘
pro správnou informaci pocestných,
jak leckde malíř štítů měl by napsati
,Totoť jest medvěd’...“
Ó, madam,
my sami dosud musíme se smát,
teď ještě, po dvou téměř stoletích,
však smíchem na štěstí už zdravým, Vaším,
co divných figur u nás vyrůstá
a na nich návěsků a nálepků
z tak různých cizích mod a slohů pochybných
– na místo pečeti, již duše světová
těm vtiskuje, kdo po celosti prahnou –
že zpod té strakatiny masopustní
tak těžko vlastní dušičku v nich vyhrabeš
– to jest, ten originál, jejž jste hledala,
jsouc dcerou sebevědomého národa –
ba často není jí tam, není, není,
a jest jen loutka cize vystrojená,
a jest jen mannequin s nalepeným peřím,
a jest jen Exeter, bezhrdý Exeter,
směs malých vkusů, velkých póz,
otrocká závislost ubohých duší,
hledících vykrouceně na sebe
sub specie aeternitatis jepičí.
Buď mír a pokoj prachu Vašemu!
Ó, jaká radost, žárná tvůrčí radost,
jak odkládám Váš list, tak přesmutný,
se dere klokotem mou bytostí,
že nezmořil nás onen Upír černý,
že nevykácen zcela kořen svobody,
než že on přec jen v zemi naší tkví
a směle vyráží a sílí, sílí
neumořitelný!