„A ty na ty gajdy –
dumdaj!
Vždyť jsi u Jurajdy!
Dumdaj,
dudydaj, aj, dudydaj!
Vždyť on dnes, můj brachu,
chlapcům nahnal strachu.
Zahnal, kde byl který;
zbil frajery čtvery.
Sám šel líbat děvče
jak zem proudy deště.
Líbat líčka, oči,
až se svět s ním točí.
Líbat neskonale
i srdečko malé.
U zahrádky brankou
vyšel s Mariánkou.
Vyšel na muziku
za zpěvu a křiku.
Rozdouvej ty gajdy –
dumdaj!
Vždyť jsi u Jurajdy!
Dumdaj,
dudydaj, aj, dudydaj!
Vždyť jsi také děvče
neuhlídal ještě.
A vy klarinety,
což jste rozemlety?
Trubte kde jste který:
Zbil frajery čtvery!
Jurajda dnes pánem,
děvče má i s lánem.
Lán dostane s chatkou
i se starou matkou.
A dva staré vozy,
volka a dvě kozy.
Volek bude táhat,
kozy mléko dávat.
A maměnka stará
rozzpívá se z jara.
Kaši bude zhřívat,
kolíbat a zpívat,
kolíbat opravdu
mladého Jurajdu.
Rozdouvej ty gajdy –
dumdaj!
Vždyť jsi u Jurajdy!
Dumdaj,
dudydaj, aj, dudydaj!
Trubte kde jste který:
Zbil frajery čtvery!
Nic se nestyď, ženo,
že už čítám věno!
Po žních, dá-li Pámbu,
budem slavit svatbu.
Ty napečeš vdolků,
já dám na rosolku.
Pozvem salaš celou
na hostinu skvělou.
Jenom dobře navař,
přijde i pan farář,
přijdou čtvery gajdy
výskat u Jurajdy –
Daj, daj, dudydaj, dumdaj!
Daj, daj, dudydaj, dumdaj!
Dudydaj, aj, dudydaj!“