V širokém poli samotna žala,
samotna žala zelenou trávu.
Náhle cos před ní zafrčí vzduchem –
vyletěl skřivan vyplašen ruchem,
a v hnízdě křičí holátka malá.
Zavzdýchla dívka pozvedši hlavu,
blýskavý srp jí upadl na zem,
o skrytý kámen zařinčel rázem.
Zakryla oči a dlouho štkala.
Sedla pak na mez – ach, na té mezi,
jakoby duha tkala své krásy,
před sluncem kryto větvičkou z březí,
buclaté dítko ručkama hrá si,
směje se, žvatlá, na matku kývá,
ať jako doma píseň mu zpívá.
Hladila rukou kyproučké dítko,
líbajíc čelo jak rosa kvítko.
„Ó, nepěj, nepěj, andílku milý,
skřivánku malý, kvítečku bílý!
Vždyť ani nevíš, nemůžeš vědět,
co tobě lidé do vínku svili.
Ptáčetem jsi ty v hnízdečku holým,
co ještě lítat neumí k polím.
Neumí lítat, umí jen sedět,
zpod křídel matčiných do světa hledět.
Ó, přitul, přitul, přitul se pevně,
dušičko zlatá, přitul se ke mně,
na moje srdce, co pláče temně!
Ó, svraští se kdysi, svraští tvé čelo,
obočí tvoje hněvem se zkřiví,
a tvoje očka, jestřábci siví,
zablýsknou strašně, jako by hřmělo.
A tvá až bude hlavička starší,
rozoumek v ní se rozváže mladý
– slastí by štkaly oči mé rády! –
až kdysi jednou ve hrozné jitro
zachce se tobě zavolat ,Otče!‘ –
oni ti jedem otráví nitro,
že zhořkne na vždy to slovo ,Otče!‘
V očích se zatmí divokým bolem,
samotu pustou ucítíš kolem.
Babičky nemáš – ve hrobě leží,
dědouška nemáš – odešel za ní;
ptáče, jež volno po poli běží,
bohatší tebe: hnízdo je chrání,
klásek je živí, živí je nebe.
A nesmíš hladit tatíčka dlaní,
tatíčka nesmíš zavolat jménem,
on věčnou hanbu nechal mi věnem,
on se mnou bídnou zavrh i tebe.
A budeš o mně mluvit kdys krátce
a snad i klnout pro hřích své matce.
Ó, milý Bože, lépe by bylo,
by první havran, který nás zočí,
vykloval nám tu oběma oči,
vyrval nám srdce, kde ještě zbylo
chudičké lásky široké moře,
jako ta zeleň v jedlové hoře!“
Řinuly slzy – potůčky dravé,
padaly perly veliké, žhavé,
lesklé jak skvoucí démanty tvrdé –
sbíraly by je královny hrdé.
Padaly na tvář dítěti hladkou,
že náhle hlasně vzplakalo s matkou.
„Ach, neplač, neplač, sirý můj květe!
Matičku máš tu na širém světě,
a srdce matky – toť nebe jasné,
co v štědrém klíně, v zástěrce řasné
tolik set tisíc hvězdiček mívá,
oříšků zlatých, jablíček skrývá.“
Rozdul se vítr po poli tichém,
hedbávným šeptem, tlumeným vzdychem
rozvířil klasy, rozšuměl trávu,
pohladil líce, zlomenou hlavu
i celé tělo – podťatou břízi,
i velké oči – studánku ryzí.