Hory.

František Táborský

Stojí naše hory jako tiché, věčně lidské hoře, šumí jako moře. Klidny stojí, jasny, jak by naplněny velkým, svatým duchem, jenž se vznáší vzduchem. Co jim mračné chmury? Co jim rudé blesky? Dávno zvykly tomu, zvykly písni hromů. A co v nich jest vůně! Jako v srdci, které v mužné řeklo době: „Čas, vrátit se k sobě!“ Ozářeny sluncem hrdy stojí nad zemí a prosty, kryjíce vnitř skvosty. Smějí se tam parku: „Ach, jakés ty kníže a jak svůdné! Myslím, trochu nudné? Pokloniž se klasům! Hle, co tíže nesou, a jsou při tom svižní! Víš, že pro své bližní?“ A pod nimi v dálku leskne se a vlní niva zlatoklasá, nad níž skřivan jásá. Oltářové stupně! Hory převelebné! U vás na temenech duch můj ve plamenech.

Patří do shluku

jaro, vzpomínka, mládí, květ, vesna, kvést, zkvétat, jarní, rozkvést, jeseň

617. báseň z celkových 680

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VEČERY. (Herma Pilbauerová)
  2. KAM? (Božena Benešová)
  3. Letní večer. (Josef Václav Sládek)
  4. Zde nejvyšší jest všeho meta, (Xaver Dvořák)
  5. Sad zapadlý a tichý jako snění. (Růžena Jesenská)
  6. V ROZPUKU. (Josef Václav Sládek)
  7. Večer. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Motiv štědrovečerní. (Alois Škampa)
  9. V noční samotě. (Vojtěch Pakosta)
  10. Sváteční chvíle. (Jaroslav Vrchlický)