Hory.
Stojí naše hory
jako tiché, věčně lidské hoře,
šumí jako moře.
Klidny stojí, jasny,
jak by naplněny velkým, svatým duchem,
jenž se vznáší vzduchem.
Co jim mračné chmury?
Co jim rudé blesky? Dávno zvykly tomu,
zvykly písni hromů.
A co v nich jest vůně!
Jako v srdci, které v mužné řeklo době:
„Čas, vrátit se k sobě!“
Ozářeny sluncem
hrdy stojí nad zemí a prosty,
kryjíce vnitř skvosty.
Smějí se tam parku:
„Ach, jakés ty kníže a jak svůdné!
Myslím, trochu nudné?
8
Pokloniž se klasům!
Hle, co tíže nesounesou, a jsou při tom svižní!
Víš, že pro své bližní?“
A pod nimi v dálku
leskne se a vlní niva zlatoklasá,
nad níž skřivan jásá.
Oltářové stupně!
Hory převelebné! U vás na temenech
duch můj ve plamenech.
9