Kol břehů Moraviných...
Kol břehů Moraviných šel jsem na své pouti,
potulce půvabné – kdož neměl by jich rád,
těch břehů dumavých, kol nichž vln hučí spád
a zeleň šťavnatá se směje odevšad
a kraj kol úrodou chce překynouti!
Hor věnec vidíš v dálce modravé se pnouti,
nad nimi blankyt chce se tuším rozzpívat,
že chuť mám věru sám svým písním vůle přát;
v tom šotek šťouchl mne, že do prosy jsem spad’
a jda kol břehů zvolal: ,Bože„Bože, co tu proutí!‘proutí!”
V tom havran, pták to prorocký, plul nade mnou:
„To proutí dorůstá tu, brachu, na pomlázku!“
tak kroutě zobákem děl řečí tajemnou.
„Nejdříve sobě líné proklepají katě,
pak vypráší tu lživou, pokryteckou chásku.“
,Toť„Toť sám chci řezat již!‘již!“ – „Jen řež a vrchovatě!
Ven z chrámu, kramáři! – bič Páně švihej klatě!“
27