Den letní byl, již pozdě srpnový.
V útulném parku v klidné zábavě
jsme seděli, a nikdo nevšim’ si,
jak západ zahořívá v rudé záplavě.
Stůl nesl ještě zbytky svačiny.
Kol damy pletly, nejmladší pak z nich
cos vyšívala vkusně, spanile,
jak jaro vyluzuje květy, kde byl sníh.
Byl hovor o všeličem. Před chvilkou
i pražské listy došly plny zpráv,
kdo v Sedmihorkách dlí, kdo ženil se,
a státník X., jenž rýmu měl, že zas je zdráv.
I bylo řečí, smíchu, otázek,
a na chvíli když utich’ rozhovor,
tu v klid ten šuměl strom – tak milostně –
že řek’ bys: „Tihle zde – toť samý šťastný tvor!“
V tom náhle pronikl k nám divný chřest.
„Áh, špačci! Špačci! Honem ke hrázi!“
nám hostitelka velí laskavá,
a v úprku i Héro pes nás provází.
Od slunce hořelo vám nebes půl,
a v rybníku se zrcadlil ten svět
jak velká báj, žár touhy mladistvé,
kdy srdcem temně šlehá síla, vášeň, vzlet.
A v modrém nebi drobné obláčky
jak ostrovy se skvěly daleké,
však s břehy zlatými a přístavy,
kde palmy jenom vznášejí se odvěké.
Mněl’s, plameny že mocné šlehají,
a srdcem světa pronikal přec klid
tak velebný, že rákos nehnul se
a do vody a do houští vpouštěl svit.
Teď teprv nad rybníkem černý mrak
jsme spatřili se mihotati sem a tam
a slyšeli v něm křik a hlomoz, chřest –
a níž jak koule druhý mrak se zjevil nám.
To špačků byly roje kulaté,
jež v ráz jak mračna ledového ryk
se do rákosí hlučně sesuly,
že rozhoupalo se, a chvíli zněl tam křik.
A výše vlaštovky zas měly shon
a polítavše v rákos vběhly též,
tak ticho, že jen třtina zakývla. –
A topol v rybníku se shlížel jako věž.
Šum nehnul stéblem. Slunce zapadlo.
Jen červánek se díval k rybníku,
co rodin spí v něm, kolik set a set,
a kolik tisíc švítořivých diblíků.
Dceruška s matkou stály na hrázi,
co myslily si, toho pln byl svět;
já zahlíd’ jsem, jak krásnou hlavičku
máť líbá dcerušce, tu hlavičku jak květ.
Však dcerka vytrhla se z objetí
a běžela, jak radost běží, ples,
tam k lučinám, jež do daleka šly,
a za ní se štěkotem hnal se Héro pes.
Pak slyšeli jsme z dálky její zpěv...
Řeč byla o všem. Cvrčci cvrkali,
po blízké cestě tvrdé hrčel vůz,
bič práskal ve vzduchu, a koně frkali.
O daních, cukru, o vládě a lži,
o mladém dorostu šly rozpravy,
a jak tak jdeme zvolna po lukách,
zapáchla vůně posečené otavy.
Pak o volbách a žurnálech šla řeč,
v ten čas že byly pravá otrava,
však za těch řečí už se smrákalo,
neb dávno vyhasla už rudá záplava.
S kyticí polních květů vrátila
se prostovlasá dceruška zas k nám
a zticha sobě dopěvovala
jakousi šťastnou báj... Šel mlčky každý sám.
V tom šťastný mladík odstoup’ od „starých“
v před k dcerušce – (to duše ohnivý byl skok) –
cos šeptá jí – s kyticí ona plaše hrá –
a „staří“ volný uvolnili krok...
Ostrovy zlaté zmizely jak sny,
mdlým hlavám spánek spěchal na pomoc,
jen dlouhý nad západem rděl se pruh,
a milo snášela se hebká, sladká noc.