VIII. Rosa padá.

František Táborský

VIII.
Rosa padá.
V dál hvězdnatou, ni mráčkem obklopena, vysoko nad zemí a přeskvělá tak tiše luna pluje rozchvělá, jak duše má, jež v smutek potopena zas k radosti se vzpjala rozpělá, jen v koutku kdes to tiká ještě, lká jak slavík procitlý, jenž hned však umlká. Tak ticho kol, jen ve vzduchu to blyští, cos táhne nocí tou jak báje daleká – to rána šťastného snad růžné příští? I horstev hruď, divokých bouří doupě, usnula přetvrdo, je mrtva, mníš, a brzo červánek, dech lásky, nad ní uvidíš. Sen pochýlil i borbor, i klasklas, i poupě, jen potok hrčí kdes, je píseňka to mladá, a cítíš ve vzduchu, jak rosa padá. 63

Kniha Melodie (1893)
Autor František Táborský