***
Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,
Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,
jakási báj, jež slita z lásky, hoře
a široko se rozlévá mou hrudí,
hned zveseluje ji a hned zas trudí,
jak v jedlové když dlíval jsem kdys hoře
a v srdci slýchával jsem hučet moře.
Snad onen duch to šeptal k mojí duši,
jenž červánkem nám vzplanul na obzoře
a žhavý purpur vdechl do ovzduší,
že zradostněný zrak už slunce tuší,
v ty ozlacené mrákavy se noře,
pod nimiž zpívá zem i slávské moře.
Ba byl to on, má peruť zlatoperá,
jenž od severu zářil mi jak zoře,
s nímž snášela se ke mně Slávy dcera,
když pod lipou jsem za vonného šera
kdys dlíval, snům svým mladé světy tvoře,
kol nichž mi jásalo a hřmělo slávské moře.
73
Tam, kde on lkal a žaloval a věřil,
tam spěchal jsem, kde předsudků hrad boře
on hranice nám nejsmělejší měřil,
an pokrov tmy se nad naším dnem šeřil;
tam, jeho stín kde stojí rovný hoře
a jeho dechem hovoří též moře.
74