Zpívalo modré moře, zpívalo modré nebe,
a čistým, teplým vzduchem smálo se zlaté slunce,
zpívalo také. Kterak nepěl bych potom já?
Rybáři plachty vzpjali. Líbezný zavál větřík.
Zvolna jsme objížděli politou sluncem Ranu,
ztracený ostrov náš, snad proto tím krásnější mně.
Křídové břehy její bělely se tak měkce,
vysoko nad mořem tak nevinně pohlížely,
a na nich zeleň buků hustá a bujně sytá
byla tak svěží jako po dešti, vlhkovonná.
„Zahrádka šťastných!“ řek’ bys na vlnách pluje modrých,
kdyby ti srdce náhle neřeklo: „Je to hřbitov!“
Já však jsem neměl chuti do vzdechů, trpkých stesků,
tebe jsem v duchu viděl, otčino moje krásná,
dumné tvé luhy, pole, hory a zpěvné háje,
viděl jsem Prahu tvoji, z nádhery její žasna –
proč, kolik hrdých věží, tolik tam není hlav též! –
a takto vzpomínaje slyšel jsem srdce tlouci:
Buď zdráv, můj kraji rodný! Přes moře
můj pozdrav letí jako jasných vlajek šum
až k zelené tvé, klidné prostoře,
kde, čím kdys býval, vychloubá se vrch i chlum
a nedočkavě vzhlíží věž i dům.
Ač zmužilosti ubylo z tvých svalů,
já čítám slávu tvou vždy do svých idealů.
Ne slávu minulou, než budoucí,
ač pohlížím tak rád k těm stavbám pochmurným,
jak duch v nich oživuje horoucí
a stará síla hlučí z nich a hněv a šprým
a jejich slovo hromem vzdorovým.
Teď z hrobů podobných ti nesu kvítí,
jež na vlnách jsem vil, kde volnost věčně svítí.
Buď šťastnější než ony! – Hrudí mou
slast s hořem přelévá se v píseň – rmut a smích:
Chtěl bych tě míti zemí velikou,
chtěl bych, bys na korábech obřích, veselých
svou rozvážela slávu, moc a pych;
chtěl bych, bys měla širé, jasné moře
a byla bez mezí a volná na obzoře.
Chtěl bych, by zas tvých duchů požáry
tak plály čistou pravdou za dávných jak dob,
a muži přímí jak ty stožáry,
tak nepoddajní proti přívalům všech zlob,
a jiný neznali leč hvězdný strop.
Chtěl bych, by lid, jenž za pravdu kdys zmíral,
cos jiného než drobty pod stolem dnes sbíral.
Chtěl bych, by v žilách cítil tolik sil
jak moře to, a ze síly té takou slast,
že v pravou chvíli též by zabouřil,
a co mu na odpor, to smet’ by ve propast
a uvykl sám sobě účty klást;
chtěl bych, by prsa vždycky míval pevná
jak mořská hruď, ať už jsou hněvná nebo zpěvná.
Kde místo ctnosti hříchu zvyká lid,
tam ze srdcí a myslí prchá velikost
i smyl pro ni; začne živořit
pak duch i cit, a mocných popudů jsa prost,
on zakrňuje – lesku pozbyl skvost.
Jen pro věc velkou láska prudko roste
a myšlenka se tlačí do chaloupky prosté.
Zde ovšem snadno také přání snout,
když celý svět kol tebe rozměr velký vzal,
duch křídla tuží, dál a výš chce plout
jak sokol, který u výši svůj tuží sval.
Však já i bez moře bych miloval
vždy tebe, předrahá, a přál bych tobě,
bys jeho vlastnosti jen osvojila sobě.
Neb cítím, kterak tišelkavý stesk
mne z Rany oblétá, tak slavné, mocné kdys,
že cizí břeh jí záviděl ten lesk
a zavyl jako vlk a přihnal se jak rys –
Tam sláva vše! A slávský zpustnul mys.
Věk sice změnil se, lidštějších nabyl rysů,
však přes to ve světě je plno vlků, rysů.
Jak líbezný to zjev! Jak skví se břeh
té Rany přesličné, a na něm zelená se les,
a moře jiskří se, a vlnek běh
cos šepotá jak roztoužených ňader ples,
jak na louce by dívka pěla kdes.
Tak milo je, jak svět by svátek světil;
toť vhodný čas, bych své už přání zapečetil.